Czech in Japan: Červencový štědrý den

Instantní zázrak

Čas od času mívám to, čemu moji kluci říkají "mamčin štědrý den". Je to den, kdy jim dovolím, koupím a udělám pro ně všechno, co si přejí, protože se mi prostě chce udělat jim a sobě radost. Nevím, nakolik je to výchovné a je pravda, že to většinou i provětrá mou peněženku, ale vždycky si to spolu tak užijeme, že na tyto dny spolu vždycky trochu spiklenecky vzpomínáme. Cítím se s nimi totiž spíš jak dítě s penězi než jako dospělý se zodpovědností. A kluci se naučili chtít tak akorát, aby se "štědrý den" mohl zase za nějakou dobu opakovat. To bylo zrovna včera, jako náhrada za předvčerejšek, kdy museli celý den nedobrovolně trčet se mnou doma.

Jen to nevylij, Jeňo

Řekli jsme si, že každý týden vybereme jednu atrakci nebo památku nebo muzeum, kterých je tu nepočítaně, a že tak postupně objevíme vše, co je v Yokohamě, a v okolí zajímavého (i když vše asi ne, to bychom tu museli být tak do mých osmdesáti), a že při tom i ochutnáme nějakou novou místní dobrotu. Vybrali jsme tedy pro začátek něco typicky japonského - Muzeum instantních nudlí, které spojuje oba naše cíle. Já vím, Cupnoodle Museum, jak je to v angličtině a vlastně i v japonštině, zní trochu jako protimluv, ale byl to lepší zážitek, než bych čekala. Nebylo to nakonec ani tak moc o instantních nudlích, jako o jejich vynálezci a jeho kreativitě, schopnosti vidět inspiraci v běžných věcech a o jeho poselství, že nikdy není pozdě začít v životě dělat něco inovativního.

Kluci v procesu výroby vlastních instantních pokladů

Vyberte si oblíbenou příchuť, čtyři ingredience a originál je na světě

Nemá cenu moc popisovat, jak interaktivní a především pro děti inspirativní celá exhibice byla, svědčí o tom i fakt, že jsme tam strávili skoro dvě hodiny. Ve čtvrtém patře (ano, to muzeum mělo 4 patra!!!) byla restaurace, navržená jako asijský noční trh a ve stáncích se tam prodávalo po degustačních porcích několik druhů nudlí, vždy podle země, ze které pocházely. Ochutnali jsme jich sedm, z Malajsie, Indonésie, Koreji, Číny, Kazachstánu, Thajska, Vietnamu, všechny byly fantastické a každé úplně jiné, jedny v polévce, druhé po studenu, další smažené. Dělaly se nám boule za ušima a už tak dobrá nálada začala u kluků dosahovat do bodu maximální spokojenosti (jak prosté, dej dítěti hračku a kus dobrého žvance a stane se z něj miláček, pozn. aplikovatelné i na muže zralého věku).

Nudle thajské, vietnamské, kazachstánské...

Muzeum je umístěno v turisticky oblíbené oblasti zvané Minato Mirai, což je v překladu Přístav Budoucnosti, a podle toho to tam taky vypadá, samý mrakodrap s výhledem na oceán. A kousek od něj je zábavní park Cosmo World s obrovským 105 metrů vysokým ruským kolem, kterému říkají Cosmo Clock. To byl náš další cíl. Byla jsem šťastná, že si kluci nevybrali horskou dráhu, co je hned vedle, protože bych nerada znovu viděla ten mezinárodní nudlový mix, tentokrát ovšem v méně vábné podobě, a to na zemi pod horskou dráhou. Výhled z Cosmo Clocku byl malinko v oparu, takže jsme nedohlédli ani na Fuji ani na Tokyo Tower, ale i tak to stálo za to.

Po jízdě před kolem

Pak už nešlo vydržet to děsné vedro (včerejšek byl podle novin jedním z nejteplejších dnů v roce), a kluci si proto jako další atrakci v Cosmo World vybrali návštěvu Ledového hradu. Uvnitř -30°C. Trochu se ve mně ozval rozumný dospělý a chtěla jsem jim to vymluvit. Přeci jen, rozdíl přes 60°C je pro tělo malinko šok, ale převážilo ve mně zvědavé dítě, a tak jsme do té kosy vlezli. Ledový hrad naštěstí nebyl nijak rozlehlý, a tak jsme byli asi za pět minut venku. No, prohlídka doslova za všechny prachy, ale naplnila nás takovou zvláštní euforií, že jsme neodolali a zaskočili jsme na ledovou kávu a koblížek do Krispy Kreme (já jsem věděla, že ty koblihy jsou návykové, to ti nezapomenu, Matthew). Tím jsme vyčerpali veškerou hotovost, kterou jsem měla k dispozici a odebrali jsme se k domovu.