Fototýden 23. - 29. 7. 2014

Jak mi mohly připadat naše masky čertů hrůzostrašné, to teď nechápu

Děti na pláži v Kamakuře sbírají škeble, kluci se chtěli hned přidat

 Zvonečky krásně cinkají, jen pokud je nemají sousedi zavěšené hned vedle vašeho okna do ložnice

Velký Buddha v Kamakuře a rovnou dvakrát



Ano, takové bylo vedro, že i Buddhovi museli vyvětrat

Dokonalá ukázka japonského minimalismu, této kavárně nic nechybí

Disney styling i s ouškama



Ještě jednoho Mickeymouse a paní odletí

Na letní slavnosti

Letní žár už dávno překročil únosnou mez a přetavil se do podoby bachaře držícího nás v domácím chládku. V sobotu téměř nebylo možné dostat kluky z vychlazeného obýváku a přimět je dělat cokoliv. Tak jsme je nechali doma (stejně už dlouho toužili strávit aspoň chviličku bez rodičovského dozoru), nechali jim můj mobil pro případ zemětřesení a vyrazili jsme s Pavlem do centra města, jak jinak, nakupovat. Pořád nám chybí pár nutností, bez kterých se domácnost neobejde, nebaví nás to velice nikoho, ale pořídit se to musí. Abychom si to ale vynahradili, večer jsme vyrazili na letní slavnost do nedalekého parku.

Lidé posedávali, popíjeli a cpali se vším možným

Jako my u nás míváme v létě poutě, tak i tady je něco podobného. V parku už od čtvrtečního odpoledne začali stavět stánky, uprostřed vyrostla vysoká věž, na kterou zavěsili barevné lampióny a od pátku začínali navážet další ozdoby a jídlo a různé drobnosti na prodej.

U každého stánku prodávali jinou dobrotu

 

Celá slavnost trvala od sobotního odpoledne až do nedělního večera. My jsme se přišli podívat na sobotní večer. Atmosféra byla báječná. Všude mumraj lidí, z věže se ozývalo rytmické bubnování, dokola pod věží tančily s vějíři babičky ve stejnokrojích, přidávali se k nim další a další lidé, ze stánků se linuly různé vůně, každý měl v ruce něco k snědku nebo alespoň k pití a na trávnících posedávaly skupinky lidí a všichni vypadali, že se báječně baví.

Okruh tančících lidí se s postupujícím večerem stále zvětšoval

Spousta děvčat měla oblečené yukaty, což jsou odlehčené letní kimona, místo kabelky látkový pytlíček, aby jim ladil k oblečení a na nohou dřevěné sandály geta. Nejroztomilejší byly ale malé děti v yukatách, s krásnými účesy nebo s blikajícími čelenkami.

Tyhle rozesmáté holčičky pobavily celé okolí

My jsme taky ochutnali tu a tam něco malého a zapili to pivem, o kterém se sice nedá říct, že by bylo tak dobré jako u nás (a v žádném případě ani tak levné), ale mně přijde lehčí, pro ženské tak akorát. Kluci chtěli samozřejmě ochutnat různé sladkosti. Nejvíc se jim líbila ledová tříšť, které dávají pořádný kopec do misky a pak to přelijí takovou neónovou "ovocnou" příchutí. No fuj, ale děti to milují. Já raději zůstanu u dobrého špízu, mňam.

Raději masíčko...





...anebo zeleninku?

Červencový štědrý den

Instantní zázrak

 

Čas od času mívám to, čemu moji kluci říkají "mamčin štědrý den". Je to den, kdy jim dovolím, koupím a udělám pro ně všechno, co si přejí, protože se mi prostě chce udělat jim a sobě radost. Nevím, nakolik je to výchovné a je pravda, že to většinou i provětrá mou peněženku, ale vždycky si to spolu tak užijeme, že na tyto dny spolu vždycky trochu spiklenecky vzpomínáme. Cítím se s nimi totiž spíš jak dítě s penězi než jako dospělý se zodpovědností. A kluci se naučili chtít tak akorát, aby se "štědrý den" mohl zase za nějakou dobu opakovat. To bylo zrovna včera, jako náhrada za předvčerejšek, kdy museli celý den nedobrovolně trčet se mnou doma.

 

Jen to nevylij, Jeňo

Řekli jsme si, že každý týden vybereme jednu atrakci nebo památku nebo muzeum, kterých je tu nepočítaně, a že tak postupně objevíme vše, co je v Yokohamě, a v okolí zajímavého (i když vše asi ne, to bychom tu museli být tak do mých osmdesáti), a že při tom i ochutnáme nějakou novou místní dobrotu. Vybrali jsme tedy pro začátek něco typicky japonského - Muzeum instantních nudlí, které spojuje oba naše cíle. Já vím, Cupnoodle Museum, jak je to v angličtině a vlastně i v japonštině, zní trochu jako protimluv, ale byl to lepší zážitek, než bych čekala. Nebylo to nakonec ani tak moc o instantních nudlích, jako o jejich vynálezci a jeho kreativitě, schopnosti vidět inspiraci v běžných věcech a o jeho poselství, že nikdy není pozdě začít v životě dělat něco inovativního.

 

Kluci v procesu výroby vlastních instantních pokladů

Vyberte si oblíbenou příchuť, čtyři ingredience a originál je na světě

 

Nemá cenu moc popisovat, jak interaktivní a především pro děti inspirativní celá exhibice byla, svědčí o tom i fakt, že jsme tam strávili skoro dvě hodiny. Ve čtvrtém patře (ano, to muzeum mělo 4 patra!!!) byla restaurace, navržená jako asijský noční trh a ve stáncích se tam prodávalo po degustačních porcích několik druhů nudlí, vždy podle země, ze které pocházely. Ochutnali jsme jich sedm, z Malajsie, Indonésie, Koreji, Číny, Kazachstánu, Thajska, Vietnamu, všechny byly fantastické a každé úplně jiné, jedny v polévce, druhé po studenu, další smažené. Dělaly se nám boule za ušima a už tak dobrá nálada začala u kluků dosahovat do bodu maximální spokojenosti  (jak prosté, dej dítěti hračku a kus dobrého žvance a stane se z něj miláček, pozn. aplikovatelné i na muže zralého věku).

 

Nudle thajské, vietnamské, kazachstánské...

 

Muzeum je umístěno v turisticky oblíbené oblasti zvané Minato Mirai, což je v překladu Přístav Budoucnosti, a podle toho to tam taky vypadá, samý mrakodrap s výhledem na oceán. A kousek od něj je zábavní park Cosmo World s obrovským 105 metrů vysokým ruským kolem, kterému říkají Cosmo Clock. To byl náš další cíl. Byla jsem šťastná, že si kluci nevybrali horskou dráhu, co je hned vedle, protože bych nerada znovu viděla ten mezinárodní nudlový mix, tentokrát ovšem v méně vábné podobě, a to na zemi pod horskou dráhou. Výhled z Cosmo Clocku byl malinko v oparu, takže jsme nedohlédli ani na Fuji ani na Tokyo Tower, ale i tak to stálo za to.

 

Po jízdě před kolem

 

Pak už nešlo vydržet to děsné vedro (včerejšek byl podle novin jedním z nejteplejších dnů v roce), a kluci si proto jako další atrakci v Cosmo World vybrali návštěvu Ledového hradu. Uvnitř -30°C. Trochu se ve mně ozval rozumný dospělý a chtěla jsem jim to vymluvit. Přeci jen, rozdíl přes 60°C je pro tělo malinko šok, ale převážilo ve mně zvědavé dítě, a tak jsme do té kosy vlezli. Ledový hrad naštěstí nebyl nijak rozlehlý, a tak jsme byli asi za pět minut venku. No, prohlídka doslova za všechny prachy, ale naplnila nás takovou zvláštní euforií, že jsme neodolali a zaskočili jsme na ledovou kávu a koblížek do Krispy Kreme (já jsem věděla, že ty koblihy jsou návykové, to ti nezapomenu, Matthew). Tím jsme vyčerpali veškerou hotovost, kterou jsem měla k dispozici a odebrali jsme se k domovu.

 

V Ledovém hradu byla fakt zima

 

 

A na večeři jsme si pro velký úspěch udělali své vlastní....instantní nudle. 

 

Jen další všední den

Páni, to byla ale noc, jakou jsem už dlouho nezažila. Nebojte, nemíním zde popisovat podrobnosti našeho intimního života. Mluvím tu o našich nových postelích. Konečně po čtyřech týdnech spaní na zemi, v pokoji obráceném směrem ke čtyřproudové silnici, jsme se s Pavlem přesunuli na opačnou stranu bytu do útulného minipokojíčku disponujícím dvojitými odhlučňovacími okny a hlavně těmi novými postelemi. A konečně jsem se vyspala, jako miminko. Vím, že to může někomu připadat jako bezvýznamná maličkost, ale člověk si tu musí hledat i drobnosti, které by mu udělaly pěkný den, protože jinak jsou naše dny (tedy alespoň ty moje s klukama) docela všední.

 

Jako například včera. Co se dá dělat, když jste zavření doma, protože venku je 37 ve stínu, vzduch se ani nehne a hlavně čekáte, že má dorazit objednaný nábytek. Kluci z toho šílí nudou. A tak si malují do sešitku graffity  (naštěstí to je jedna z jejich dobrovolných a oblíbených aktivit, která ovšem nikdy netrvá moc dlouho), šmejdí v ledničce (načež vždycky prohlásí, že tam nic není, i když je úplně plná), dívají se na oblíbený seriál Glee (je pouze v angličtině, takže to můžeme brát s přimhouřenýma očima jako jistý druh školní přípravy), píšou něco do školy (nemusím popisovat ty otrávené obličeje a tisíce výmluv, proč to dělat nemůžou),  žadoní, jestli můžou hrát na počítači (k čemuž nakonec svolím, když mi dojdou výmluvy, proč to dělat nemůžou), perou se, kdo hrál na počítači dýl a že se mají střídat, poslouchají moje kázání, že takhle se k sobě bratři nechovají a pak jsou přinuceni vysávat a utírat nádobí po obědě (no comment). A hele, když to tak popisuju, tak to je docela hodně činností, tak nevím, proč si stěžují, že je nuda. I když to vlastně docela dobře chápu. Chybí jim tu kamarádi. Čtyři týdny být 24 hodin denně jenom s rodiči, to není úplně to, po čem by začínající puberťák toužil.

 

Ostatně, já to na sobě pozoruju taky. Život tady je samozřejmě úplně jiný, než na co jsme byli zvyklí doma. Měla jsem kolem sebe okruh rodiny a přátel, který si člověk tvoří celý život. Na rodinu jsem měla štěstí a přátele si můžete vybrat. Za ta léta se tak nějak sami vytřídí a nakonec se můžete stýkat opravdu s tím, s kým chcete a koho máte rádi. V novém prostředí je to tak ale asi vždycky, že člověk je nejdřív sám a pak se stýká s tím, kdo se zrovna shodou okolností namane a až po delším čase si může začít vytvářet ten svůj okruh. Jenže to trvá a chce to dávku trpělivosti.

 

Takže, dnes na nic nečekáme, a vyrážíme s klukama do města. Musíme se trochu rozptýlit a také zchladit v jiných klimatizovaných místnostech, než je náš obývák. Beru foťák a dobrou náladu.

 

 

Myslíte, že se na nás začal ten pobyt tady nějak podepisovat? Já myslím, že snad ani ne, i když...

 

 

 

 

Lepší než náplast

Nedávno se mi stala taková věc, která se může stát asi opravdu jen v Japonsku. Večer, když se setmělo a vzduch malinko vychladl, šli jsme si s Pavlem zaběhat okolo řeky. Přes den se tu běhat opravdu nedá a musím říct, že mi to začíná dost chybět. Čekám, až přejdou největší vedra a zase zařadím běh do svého pravidelného týdenního rytmu.

 

Takže, šli jsme běhat a u řeky, kde je jen úzký chodník, jsme potkali naproti nám dvě paní na kole. Jely po chodníku, a my jsme se jim museli vyhnout. No, a já jsem tak nešťastně stoupla na okraj patníku, že jsem si zvrtla kotník. Zařvala jsem jak tygr a pak už jsem jen řvala jak malé děcko. Má upřímná snaha o sportovní aktivitu tohoto dne skončila po deseti minutách v slzách.

 

Seděla jsem tam na patníku, Pavel ohledával, jestli nemám kotník napuchlý, snažil se mě uklidnit, že to na zlomeninu nevypadá, když v tom k nám někdo přijel na kole. Byla to ta paní, které jsem se prve vyhýbala. Tvářila velice nešťastně a moc se mi omlouvala, že jsem se kvůli ní zranila a podávala mi namražený gelový polštářek, abych si ho dala do boty na ten kotník. Zůstala jsem na ni hledět s otevřenou pusou, nezmohla jsem se navíc než na arigatoo. Ta paní buď bydlela někde hodně blízko anebo musela zajet do nejbližšího non-stopu a ten gelový polštářek tam pro mě koupit. Kotník zázračně přestal bolet a já jsem odkráčela domů po svých. Neříkám, že všichni, ale Japonci zřejmě ví, jakou sílu má ohleduplnost a starost o ostatní.

 

 

 

 

Vyhánění prázdnoty z bytu

Matcha cappuccino chutná u stolu úplně jinak

 

Vždycky jsem si o sobě chtěla myslet, že nejsem materialista. Ale ta radost, jakou mi udělaly věci, které nám včera přišly z obchodu s nábytkem, zřejmě svědčí o opaku. Nicméně poté, co Matthew nedávno po prohlídce našeho bytu prohlásil, že se mu u nás líbí, protože to tu máme takové japonsky zenové (tzn. kde nic tu nic), jsem měla na své dětinské nadšení i právo. Člověk přece nemůže pořád jíst na zemi. Takže teď už máme stůl a židle, kluci mají postele a hlavně máme záclony a závěsy v obýváku. Na ty čekal především Pavel, aby učinily konec našim večerním představením, které jsme nedobrovolně pořádali pro pacienty z protější nemocnice. Včera večer jsme tedy zatáhli oponu a po neohlášené předvčerejší derniéře se včera konal výlučně soukromý Jaroščákovic večírek.

 

Vybavování celého prázdného bytu je zábavné. Rozpočet je sice omezený (jenže kdy není), ale i tak se tady v Japonsku nakupuje  báječně. My jsme většinu našich věcí koupili v Nitori, v obchodňáku se vším do domácnosti. Nitori má řetězec svých prodejen po celém Japonsku a je to něco jako Ikea nebo Asko, dá se vybrat od velmi levného až po poměrně drahé a dostali jsme na něj doporučení z několika stran. Tam jsme pořídili prakticky všechen nábytek. To bylo totiž ještě předtím, než jsme objevili obří recycle shop s nábytkem poblíž našeho domu. 

 

V tzv. recycle shopech, což jsou takové secondhandy s nábytkem a dalším vybavením pro domácnost, jsme taky hodně nakupovali, především drobnosti do kuchyně a tak. Protože se tady cizinci dost točí a většina z nich při odjezdu své věci prodá do recycle shopů, dají se tam najít kousky skoro nové a velmi dobře udržované, a za hubičku. To se vskutku hodí, když si máte zařídit prakticky celý byt. Jak dlouho takové věci vydrží, to se uvidí, ale např. na troubu jsme dostali 3-měsíční záruční lhůtu, takže příští tři měsíce bude bývat cokoliv zapečeného, ať se to využije. 

 

Teď se těším na pozítří, protože to nám přijdou konečně i naše postele, které máme nějaké dva týdny objednané z Nitori. Doposud jsme spali na zemi, tedy ne úplně na zemi, ale na japonských matracích tatami, které jsou sice o něco měkčí než zem, ale žádná hitparáda. Je to starý japonský zvyk, vytáhnout na noc tenkou matraci futon a rozložit ji tam, kde přes den bývá obývák. Šetří se tím místo a je to takové zenové, jak by řekl Mathew. A mně to bylo i docela sympatické, dokud jsem nezjistila, že pro kosti zhýčkaného Evropana je to trochu nepohodlné a taky je to práce navíc. Každé ráno se totiž futony musí vyvěrat někde na balkóně, protože jinak by na té zemi navlhly potem a celkovou okolní vlhkostí a důsledky si umíte představit. Takže naštěstí původní Pavlův plán spát jen na tatami vzal za své a pozítří už budeme moct ulehnout po evropsku do měkké postýlky. Nemůžu se dočkat.

 

 

Fototýden 16. - 22. 7. 2014



Mamka nechala kolo venku, vzala své dvě děcka a šla na oběd do čínské restaurace



Čínská čtvrť hraje všemi barvami



Futuristický výhled z Landmark Tower



Pohoda a želví klid na lotosovém listu v parku Ueno



Kola, kola, a zase kola....ne, opravdu nejsme v Číně



A tohle opravdu není náš dům, hm, škoda



Tak si kluci alespoň zabubnujte pro radost



Než vše skončí obřím ohňostrojem

 

V Ueno parku s Olou



 

Vím, že se to nemá, ale musím se pochválit. V pátek se mi podařilo neztratit se při naší první cestě do Tokia, a to bez Pavla. Částečně díky vyspělým technologiím (jízdní řády všeho a všude v mobilu) a  z velké části také díky názornému systému navigačních tabulí na yokohamském nádraží, kde jsme přestupovali, jsme se dostali až do tokijského parku Ueno, a to dokonce včas. U sochy Saigo Takamoriho, posledního skutečného samuraje, jsme totiž měli sraz s Olou, Češkou, žijící už rok a půl s manželem poblíž Tokia.

 

Kam se to řítíme, říká si asi samuraj

 

Na tento výlet jsem se obzvlášť těšila, a to nejen proto, že sliboval zábavu pro kluky, ale také proto, že potkám duši, se kterou budu moct sdílet podobné zážitky, pocity, postřehy a možná dostanu i pár tipů, jak to všechno přežít. Mé očekávání bylo naplněno. S Olou jsme strávili krásný, proklábosený den (po několika denním půstu v čistě pánské společnosti jsem velmi uvítala holčičí pohled na svět).

 

Hemžení v parku Ueno

 

Park Ueno je jedním z důležitých turistických spotů Tokia, takže i ve všední den tam bylo plno lidí, z velké části cizinců. Je to tak rozlehlý park, že by se v něm daly krásně strávit tři čtyři dny. Je v něm spousta zajímavých míst, od několika významných muzeí, knihoven a akademií, přes chrámy, restaurace, sochy a jezírka, v nichž zrovna kvetly lotosy, až po starou zoologickou zahradu.

 

V záplavě lotosových květů

 

Ola hned ze začátku navnadila kluky, že na jezírku se dá jezdit na lodičkách, ovšem přes obří lotosové listy nebylo na vodu vůbec vidět. Naštěstí jedna část jezírka byla neosázená a lodičky tam skutečně byly. Tak jsme nasedli, kluci do jedné, my holky do druhé a půl hodinky jsme šlapali, kluci tak zuřivě, že do nás několikrát málem narazili. Po půl hodině jsme měli dost, odlepili jsme se (doslova) od sedaček a celí zpocení jsme se vybrali do zoo.

 

Labutí jezero

 

Tu si vybrali kluci a byla to dobrá volba, protože je to zabavilo na několik hodin. Já osobně jsem se nejvíc těšila na pandy. Přes dav lidí okolo jejich výběhu ale nebylo pořádně vidět a nakonec se ukázalo, že všechny tři, co tam byly, spaly. Takže trochu zklamání. Asi jsem nebyla jediná, kdo chtěl vidět především pandy, protože v dalších částech zoo se už tolik lidí netlačilo. A bylo toho docela dost k vidění, spousta bizarních tvorů, které jsem v životě neviděla ani v dokumentu. 

 

Dejte ledního medvěda alespoň k ledničce, když je venku 35°C

 

Trochu nemile mě ale překvapilo, že podmínky, ve kterých ty zvířata žijí, jsou na naše evropské poměry trochu středověké. Něco jako práva zvířat sem buď nedorazilo anebo na lepší výběhy prostě nemají místo a možná peníze. Nicméně, klukům to tak vůbec nepřišlo a užili si to až do konce, kdy my s Olou jsme už sotva pletly nohama a ani pořádně silné kafe nás moc neosvěžilo, v tom vedru ani nebylo divu. Příště sem ale zajdeme za nějakým uměním, nejlépe za deště, aby nám to v tom muzeu nebylo líto.

 

Cesta k chrámu Gojoten

 

 

 

 

V Yokohamě za turisty

Yokohama se pro nás stává novým domovem. A jako běžní obyvatelé jakéhokoliv města, řešíme především běžné věci, které jsou potřeba pro běžný život. Takže pokud jsme i byli nadosah některé z mnoha památek a turistických atrakcí, ani jednu jsme doposud nenavštívili a věnovali jsme se neodkladným, a občas trochu otravným činnostem jako je zařizování kartičky na MHD nebo nákup super odlehčeného obleku Pavlovi do práce. Vím, že to prostě musí být a že na všechno bude čas, ale pro kluky to mnohdy představuje jednu velkou nudu. Včera bylo ale všechno jinak.

Kluci s Mattem a Seanem a s Landmark Tower

Do Yokohamy  v rámci své delší cesty po světě zavítali Matthew se Seanem z Austrálie. Matta znám dvacet let (sakra, to zní, že už jsme staří!!) z dob, kdy měla Malá Scéna  čilou družbu s londýnským divadlem GYPT a Matt patří do té kategorie přátel, které nemusíte vidět i několik let a při každém setkání navážete jednoduše tam, kde jste minule skončili. Takže jsem se na naše setkání moc těšila, i když jsem nevěděla, jak se do naší anglické konverzace zapojí kluci, a jestli to pro ně nebude zase trochu nuda. Bála jsem se zbytečně, Sean i Matt jsou tak přátelští a oba s pracují s dětmi, takže si je kluci hned oblíbili. A taky se jim líbilo být v Yokohamě za turisty.

 

Hmmm, takoyaki

 

Lehkou chůzí a v živém rozhovoru jsme prošli městem až k druhé nejvyšší budově Japonska, 296m vysoké  Landmark Tower, jejíž návštěvu žádný turista v Yokohamě prostě nemůže vynechat. Matthew navrhl, že si výhled z ní necháme až bude tma, abychom se pokochali rozsvíceným městem. Skvělý nápad, fotky jsou toho důkazem. A tak jsme jen tak bloumali po pěší zóně na Queen's Square. Tu jsme si koupili mé oblíbené chobotnicové kuličky takoyaki, tam jsme si dali čínské taštičky gjóza, a se slovy "neříkejte to tatínkovi" jsme na Mattovo doporučení ochutnali strašně nezdravé, smažené, fantasticky se na jazyku rozplývající cukrové americké koblihy. No, cholesterolová bomba, ale po několikadenním rýžovo-sójovém detoxu nám tento hříšek budiž odpuštěn.

 

Pouliční umělec učí diváka žonglovat s ohněm

 

Když se setmělo, a to tady bývá docela brzy, už kolem půl sedmé, jsme se vydali k Landmark Tower. Cestou nás zaujalo vystoupení jednoho pouličního umělce. Těch je tady docela hodně, někdo zpívá, jiný hraje na kytaru, zavedla bych to i u nás, vytváří to takovou příjemnou dovolenkovou atmosféru. A tento umělec žongloval s ohněm a jezdil na podivné vysoké jednokolce. Něco u toho říkal do mikroportu a byl asi třeskutě vtipný, soudě podle reakcí diváků, ale my jsme bohužel mohli ocenit jen vizuální stránku jeho umu. Ovšem největší vizuální zážitek tohoto dne nás teprve čekal. Superrychlý výtah v Landmark Tower (až 750m/min) nás vyvezl do 69. patra, odkud se nám naskytl fantastický výhled na celou Yokohamu. Nezapomenutelný zážitek, nesnadno zachytitelný objektivem starého Canonu. Musíme se sem určitě vrátit ještě i za jasného dne, to prý dohlédneme jak na Tokijskou věž, tak na Fuji.

 

Výhled z 69. patra Landmark Tower na zábavní park Cosmo World

 

Yokohama nám včera ukázala svou veselou a hravou tvář. Samozřejmě, bylo to z velké části i společností, ve které jsme ji objevovali a Mattovi se Seanem  za to posílám velké poděkování. Podobných návštěv bych uvítala víc. Tak šup šup, kdo bude další?

Přesilovka na koupališti

Člověk se musí umět občas překonat. Včerejší předpověď počasí, slibující další parný den o 33°C ve stínu, pro mě byla neklamnou předtuchou, že to překonání sebe sama mě čeká právě dnes. Budu muset vzít kluky na koupaliště nebo se doma rozpustíme. Na koupaliště, na které jsem i u nás šla jen s velkou nelibostí a nikdy dobrovolně. A teď tohle. Vydali jsme se tedy na toto neznámé místo, a tentokrát bez Pavla a jeho japonštiny. Po cestě jsem se uklidňovala myšlenkou, že školáci ještě nemají prázdniny, a tak že nás tam asi nebude moc. Naštěstí to byla pravda.

 

Po nedávné zkušenosti z bazénu jsem nechala doma všechny šperky i make-up a do tašky jsme si všichni přibalili nové koupací čepice, které jsme nakonec ani nepotřebovali. Přivítal nás milý mladý plavčík a hned poznal, že jsme tam poprvé, tak nám ochotně všechno japonsky vysvětlil. Pochopili jsme z toho polovinu, ale zaplatili jsme správnou částku a trefili do správné šatny. Na koupališti bylo celkem šest lidí, my tři a další tři chlapi (čekala bych opalující se ženy, ale to bych nesměla být v Japonsku), takže jsme si mohli dopřát luxus bazénu pro sebe.

 

Starší, ale čistý bazén měl několik zvláštností. Tak zaprvé, musí se tam chodit jen bosky, pak, není tam žádný bufet!, protože se tam nesmí jíst a co mě překvapilo nejvíc, nesmí se tam používat mobil. Na to mě upozornil plavčík hned, co jsem si začala fotit kluky u bazénu. Prý je to tak v Yokohamě na všech koupalištích, bazénech a dokonce i na pláži (ano, na té jedné jediné uměle vytvořené yokohamské pláži). Pochopila jsem ho tak, že se nesmí fotit, ale když jsem si začala na mobilu číst noviny, přišel ke mně po druhé a sice se širokým úsměvem, ale velmi jasně mi řekl, že telefon se musí nechat v tašce. Proč tomu tak je, jsem přemýšlela po zbytek našeho pobytu u bazénu. Napadá mě jen, že je to asi proto, aby nikdo nikoho nezesměšnil potajmu pořízenou fotkou vyvěšenou někde na sociální síti. Anebo že by si Japonci, které máme v myslích jako neustále pracující národ, byli vědomi toho, že jsou i místa, kde se nemá pracovat, ale odpočívat, věnovat se dětem, sobě nebo se prostě bavit?

 

Každopádně jsem měla dost času na pozorování zajímavého okolí. Každou půlhodinu museli z bazénu všichni ven (rozuměj kluci, protože většinou v bazénu opravdu nikdo jiný nebyl) a plavčík skočil dovnitř a prohledával, jestli na dně není něco, o co by se plavci mohli poranit (že by utopenec?) a měřil teplotu vody. Maminky s dětmi za plotem u malého bazénku byly opět oblečené do cyklodresů, některé si opatřily i mikinu s kapucí, ale to mě už nemohlo rozházet. Pomalu jsem začínala klimbat, když v tom vešla ona - blondýna s mírami modelky, sama mladá žena a světe div se, v bikinách!!!!!! Tak to mi vyrazilo dech. Nejen že zvýšila poměr hostů vůči domácím na 4:3, ale rozhodně i tep místních pokradmých čumilů. My jsme se tak aspoň mohli nepozorováni odebrat přes celé koupaliště až k východu. Myslím, že v překonání sebe sama byla tato slečna na úplně jiném levelu než já.

 

První a poslední foto z koupaliště

 

Fototýden 9. - 15. 7. 2014

Roztomilé holčičky v uniformě tajně focené na mobil, jinak by asi utekly

Část yokohamského přístavu s výhledem na Bay Bridge 

Stařec a moře

Rozsvícený lampión vybízí k návštěvě nálevny

 

Lákavá restaurace ve čtvrti Isezaki



Brána torii ke svatyni, hned za naším oblíbeným tržištěm