17. 12. 2014
Ležet v posteli s bacilem, když jsou prázdniny a venku je hezky, to fakt není zábavné. Kluci jsou sice rádi, že mají alespoň jeden den, kdy po nich nic moc nechci, a můžou si v klidu "odpočinout, protože jsou kvůli učení straaaašně unavení". Tak dobrá, dnes a možná ani zítra se nebude dít nic. Co ale pak napsat a co vyfotit? Když už jsem se jednou hecla, že každý den něčím přispěju, tak to přeci nepřeruším hned třetí den. Dnes se tedy vrátím k přemítání nad tím, co je v Japonsku jiné. A chování Japonců v dopravních prostředcích do této škatulky rozhodně patří.
Měststká i dálková hromadná přeprava je v Japonsku geniálně propracovaná. Díky tomu jsme se rozhodli, že si ani nepořídíme auto, protože bychom jej stejně využívali jen minimálně. Kluci jezdí do školy autobusem a hned po první jízdě jsem měla zážitek. Řidič je v uniformě s čepicí a bílými rukavicemi a k ústům má připevněný mikrofon. Když nasedáte, řidič oznámí, jaká je konečná stanice, vhodíte mu do kasičky jízdné nebo si pípnete kartou, řidič poděkuje, a pak všechny upozorní, že se odjíždí, aby se drželi madel. Někteří řidiči dokonce během jízdy informují, jestli se odbočuje a kam, aby byli cestující připraveni. Každá další stanice se ohlásí a řidič to mnohy ještě znovu zopakuje. Když se vysedá, musí se počkat, než autobus zastaví a pak se teprve všichni, kdo chtějí vystoupit, soukají ze svých míst. A že to někdy zabere času, protože autobus je malinký a lidí moc. Pokaždé mám z jízdy autobusem pocit, že cestující a řidič autobusu tu mají díky té komunikaci přes mikrofon mnohem bližší vztah než u nás.
Ale cestující mají také mnohem menší svobodu. Ve voze se nesmí ani jíst, ani pít, ani telefonovat, ba co, telefon nesmí ani zazvonit. A někdy mám pocit, že se nesmí ani mluvit. Opravdu. Když autobus zastaví na křižovatce na červenou a vypne motor, tak je tam hrobové ticho. Nikdo nic neříká. Kromě nás. Kdykoliv jsme někde v nějakém dopravním prostředku, tak jsme vždycky nejhlučnější, a to se bavíme šeptem. A když už jsme u výčtu negativ, tak si nemůžu nepostěžovat na pozdní příjezdy autobusů. Nevím přesně, proč to tak je, ale jen málokdy se stane, že autobus přijede na čas. Ale nikdy jsem neviděla nikoho, že by si stěžoval nebo vypadal naštvaně.
Zato metro a vlaky, ty skutečně přesné jsou. Vše na sebe navazuje a kdyby náhodou chtěl někdy někdo změnit jízdní řád, tak by potřeboval pořádně vymakaný software, aby to zase seskládal dohromady.
Cestující ve vlaku a metru jsou překvapivě disciplinovaní. Před příjezdem se postaví za sebe do řady a čekají, než vlak přijede. Jak dorazí do stanice a otevřou se dveře, nastává chvíle napětí a psychologického boje, protože kdo urve místo na sezení, jakoby vyhrál loterii. Ale pak se zase všichni pokojně bez řeči ponoří do svého vlastního světa zírajíce do mobilního telefonu nebo na tablet. Málokdy se vidí někdo se skutečnou knihou. Anebo spí. Někteří spí i ve stoje. A dokážou usnout hned na druhé zastávce. Neuvěřitelné. A nakažlivé. Taky buď koukám do mobilu, do knížky nebo předstírám spánek, když se vydám na delší cestu. Jen si říkám, jak je možné, že dokážou vystoupit na té správné zastávce. Mně už se jednou stalo, že mě budili za bílého dne v metru. Naštěstí jsem skutečně jela na konečnou.
Služby na nádražích dělají celé cestování příjemnějším než by se mohlo zprvu zdát. U každého nádraží to doslova žije, bývá často centrem celé čtvrti. Takže když si chcete někam vyrazit, je to praktické, že nemusíte šlapat daleko, když se vracíte hodně pozdě nebo malinko v náladě.
Na každém nádraží je WC. To by samo o sobě nebylo až tak fascinující, kdyby člověk nepřišel dovnitř a nezjistil, že jsou čisté, voňavé, nechybí tam papír a mnohdy ani super japonské záchody s bidetem a splachováním na fotobuňku. Nicméně, tohle všechno je vám trochu jedno, když se rozhodnete (nebo musíte) jet vlakem v dopravní špičce.
JEDNOU jsem se vydala do Tokia okolo osmé hodiny ráno a od té doby si plánuju výlety buď na dřív nebo na později. Sardinky mám ráda, ale jen na talíři. Metro naštěstí nabízí jeden vagón v soupravě pouze pro ženy od prvního ranního vlaku až do deváté hodiny dopoledne, tak jsem se vmáčkla tam a v nejtišším tichu jsem dojela až na místo určení. Opět mě to ticho zarazilo. Že ani ženské si mezi sebou nevykládají, to už není normální. Nicméně, je to lepší, než kdyby člověka pořád někdo budil z mikrospánku nebo rušil hlasitým projevem dějovou linku nedočtené knihy.
