S novou hračkou sobotní nocí

Musím se Vám pochlubit s novou hračkou, kterou jsem dostala od svého muže. Už dlouho jsem toužila po novém foťáku a tady je, můj nový krasavec - s japonským názvem Canon Kiss X7 neboli po česku Canon EOS 100D. Myslím, že ten japonský název se k němu hodí mnohem víc, je prostě k zulíbání.



Na něj jsem dlouho čekala, a hurá, už je u mě

Tímto se dostává můj koníček do vyššího levelu a já se nemůžu dočkat, až začnu pořizovat neodolatelné fotky, hodné výstavy nejméně někde v Rudolfinu :) Ale držme se raději při zemi, a pojďme prozkoumat, jak to vypadá v našem okolí poslední srpnovou sobotu večer. Děcka necháváme doma, a vyrážíme na procházku do okolí a možná skončíme i v nějaké hospůdce nebo báru, kdoví, noc je ještě mladá.

Hned za barákem to vypadalo, že sobotní večer není pro Japonce důvodem k povyražení. Nikde nikdo. Taky nebydlíme zrovna na "václaváku", za což jsme vlastně rádi, a za lidmi si klidně zajdeme o pár bloků dál.  

 

V naší čtvrti pusto prázdno

Za zábavou se sice v našem sousedství nechodí, ale lidé jsou tu pracovití, dokonce i o sobotní noci. Do trafiky pro noviny, cigára nebo studený nápoj si můžete skočit snad i ve tři ráno (i když to jsme ještě nezkoušeli, možná dokonce i tady mají někdy zavíračku).

 

Tady se nezavírá, možná

Na rohu ulice je restaurace, kde si můžete zahazardovat se životem a dát si syrovou rybu fugu. Kdo neví, co to znamená, tak fugu je smrtelně jedovatá, pokud ji neupraví zkušený kuchař tak, že precizně odstraní jedový váček aniž by z něj ukápla jen kapička, i ta by totiž mohla způsobit otravu hosta, uvěznění kuchaře a uzavření živnosti s okamžitou platností. Hm, možná jindy, dnes bychom se raději vrátili domů živí a zdraví. Ale musím uznat, že exteriér vypadá velmi nevinně, jakoby se vám uvnitř nemohlo nic stát.

Na fugu si zajdeme, ale někdy jindy

Není kam spěchat, zvlášť když je venku konečně příjemně. Po několika dlouhých týdnech tropického trápení, kdy na teploměru v ložnici v noci strašilo číslo čtyřicet a cosi, se zdá, že někde z dálky snad pomalu a jistě už přichází podzim. Tak jdeme dál a míjíme několik zajímavých barů a jiných podniků, pro které u nás snad ani nemáme jméno. Jsou to spíše jen místnůstky, protože kromě barmana se sem vejdou jen tři čtyři hosté. Ale jak vypadají útulně! Až je skoro člověku líto, že není místní. Myslím, že na takovýto pokec s barmanem si ale ještě počkáme, jestli vůbec.

 

Tento bar nevypadal vůbec špatně, ale byl malinko těsný

A tak jsme se vydali přes řeku do čtvrti Koganecho. Pavel mě trochu zasvětil do historie tohoto místa, když se vytasil s informací, že právě tohle byla kdysi vyhlášená zábavní yokohamská čtvrť´, známá především díky husté síti nevěstinců. Ale že se prý nemám čeho obávat, protože to bylo dávno a teď na nic takového nenarazíme. No, nevím nevím, některé z podniků nevypadaly úplně bezúhonně, zvláště když místo jídelního lístku visela na dveřích cedule nabízející půl hodinu za 3000 yenů a pikolík před vchodem si nás vůbec nevšímal, místo aby nás vehementně zval dovnitř, jak tomu normálně bývá. Řekla bych, že se zde velmi jasně ukázalo, že zvyk je železná košile. Ale kdyby mi Pavel nic neřekl, možná bych si toho ani nevšimla.

Řeka, která odděluje tu počestnou od té neřestné části města

Nicméně, žádnou vhodnou putiku jsme tu stejně nenašli. Pokračovali jsme dál podél řeky do míst, kde se místní vláda snaží oživit celé okolí investicemi do rozkvětu mladých umělců. Narazili jsme tu na uličku, plnou těch malinkých barů. Jmenuje se Puffy Street a bývá tu asi rušno. My jsme sem zavítali ještě před osmou a to je na takové podniky příliš brzy.

 

Puffy Street u řeky je více než lákavá

 

I tak měly některé bary poměrně problém s kapacitou. Možná mívají na hosty pořadníky, jak tomu bývá v mnoha japonských restauracích.

 

Asi hodně oblíbený bar, plný lidí, psů a bůhví ještě čeho

To pravé místo, kde skutečné moderní umění a kreativita visela ve vzduchu, nás čekalo jen o pár kroků dál, v betonové krabici zbudované v nohách nadzemní dálnice. Je to vlastně geniální nápad. Tady se rychlostní silnice a taky železnice ve městě často budují nad zemí a prostor pod nimi skýtá originální prostor pro různorodé využití. V tomto případě šlo o jakousi dílnu, kde se pořádají koncerty a výstavy a workshopy, je tu kavárna a čítárna a vše je jaksi syrové a živelné. Pavel jen nahlédl do osvícené místnosti a hned si nás zevnitř všimli a pozvali nás dovnitř, že prý za pět minut začíná koncert.

 

Pozvání přímo od umělce? To nelze odmítnout

 

Ani jsme nečekali, že dnešní večer bude obohacen o bonus v podobě estetického zážitku. Až při poslechu jímavých melodií japonského písničkáře mi došlo, jak moc mi chyběla nějaká kultura. Aspoň jednou do měsíce, ale lépe ještě víckrát, by si měl každý dopřát nějakou potravu pro duši, protože je pravda, že nejen chlebem živ je člověk.

 

Slovům nebylo třeba rozumět, byly určitě o lásce

 

Fototýden 20. - 26. 8. 2014

Tentokrát bude fototýden poněkud monotématický. V neděli jsme se jeli podívat do Tokia na jeden z největších japonských tanečních festivalů, tzv. Super Yosakoi. Bylo děsivé vedro a tlačenice, ale atmosféra mě doslova uchvátila, že mi bylo skoro líto, že nejsem jednou z těch veselých, energických tanečnic v průvodu. Akce to byla natolik vizuálně výživná, že je těžko o ní povídat, raději se podívejte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Onsen - japonská zázračná lázeň



Kdo byl někdy v Japonsku a neudělal si čas na návštěvu onsenu, neboli lázní s horkým pramenem, tak ať zapomene na to, že by si mohl ve svém cestovním deníčku udělat u Japonska fajfku. Onseny jsou totiž jedním z největších japonských pokladů, které lákají jak domácí, tak i zahraniční turisty. A vlastně nejen turisty. Japonci berou lázně jako nedílnou součást své kultury, asi jako my bereme naše vinné sklípky. Obojí je z velké části dílem přírody a obojí slouží k relaxaci. I když nutno dodat, že tady si po návštěvě takového zařízení nemusíte brát tři dny volna na spravení.

 

Nejdřív se pořádně namydlit a umýt na stoličce u zrcadla...

Lázně bývají různé, veřejné nebo jako součást hotelu nebo ryokanu, vnitřní nebo venkovní (často obojí), rozdělené podle pohlaví nebo smíšené (ale ty už by se daly spočítat na prsech jedné ruky). Říká se tomu sice lázně, ale s našimi lázněmi to má společnou opravdu jen tu polohu na horkých minerálních pramenech, kterými je Japonsko, díky svému sopečnému původu, doslova protkáno. Kdysi dávno nebývaly japonské domovy vůbec vybavené koupelnou, a pro hygienu se chodilo právě do veřejných lázní. Ty potom sloužily jako místa rušného společenského styku. Nevím, ale tak nějak se mi na mysl pořád dere to spojení s nějakou naší nálevnou (ale bez alkoholu).

 

...a pak se nechat téměř uvařit v horké lázni při pohledu do japonské zahrady

Já jsem se poprvé do lázní dostala při našem prvním pobytu v Japonsku před dvanácti lety a okamžitě jsem si tuto kratochvíli zamilovala. U vchodu bylo tehdy napsané něco v tom smyslu, že do lázně vejde unavená žena a z lázně vyjde krasavice. A skutečně, připadala  jsem si tak. Od té doby pokaždé, když jsem v lázních, tak se mi tahle věta objeví v mysli a můj zážitek z horké léčivé koupele se tím ještě umocní. Jak málo stačí pro povzbuzení ženského sebevědomí!

 

I úplně miniaturní lázeň přinese kýžené oblažení



Taková návštěva lázní ale vyžaduje trochu znalosti společenských pravidel, které se  na tomto pro nás neobvyklém místě přísně vyžadují. Jak to tam teda chodí? Nejdřív se v šatně odstrojíte do naha a s sebou si do lázně vezmete jen malý ručník, který máte buď v hotelu na pokoji nebo vám jej dají na recepci lázní. V místnosti s bazénkem plným horkého pramene ale nejprve zamíříte ke sprchám, které jsou umístěné mnohem níž, než byste čekali. Je to proto, že při umývání se sedí na malých plastových nebo dřevěných židličkách. Mýdlo a šampón bývají součástí vybavení, ale viděla jsem mnohokrát, že si Japonky berou svou vlastní kosmetiku s sebou dovnitř. Pořádně se namydlíte, většinou se k tomu využívá právě ten malý ručník a pak osprchujete nebo si vodu napustíte do velkých misek, které jsou také k dispozici a vodu na sebe vylijete. Do lázně byste měli vstupovat nazí, dokonale čistí a beze zbytků mýdla na těle. Kam až mé informace o mužské části lázně sahají, tak chlapi se po lázni pohybují zásadně s malým ručníkem v ruce před sebou a odkládají jej až těsně před ponořením do lázně. Ženské s otevřenou nahotou takový problém nemají a nic si  nezakrývají. Velkou chybou by bylo, kdybyste ručník ponořili do lázně, Japonci by byli schopni hned vstát a z lázně odejít, protože jste ji tím znečistili.

 

Všude samá pára, tady ani zakrývací ručník nepotřebujete

 

Voda v lázni bývá zpočátku téměř nesnesitelně horká, ale po chvíli se na to dá zvyknout. Někdy bývají k dispozici dva bazénky, jeden pro fajnšmekry s pramenem horkým tak, jak původně vyvěrá ze země, a jeden pro zelenáče trochu zředěný studenou vodou. Stačí pár minut blaženého ponoření se do léčivého minerálního pramene a člověk úplně cítí, jak z něj odplouvá všechen stres, problémy roztávají a chmury se vypařují. Pobyt v lázni má být i estetickým zážitkem, a tak jsou bazénky umístěné vždycky u prosklené stěny, aby se před vámi otevřel pohled do krásné zahrady nebo do koruny stromů bambusového hájku nebo do nějaké podobně uklidňující a všechny pozitivní stavy stimulující scenérie. Pokud máte dost času, můžete se trochu ochladit procházkou po zahrádce (není třeba se bát nezvaných hostů, zahrádka je určená jen pro návštěvníky lázně, a je také rozdělená na ženskou a mužskou část). Někdy bývá v zahradě další, venkovní bazén. To si přejte, abyste se v takovýchto lázních ocitli buď v zimě nebo když prší, protože to je totiž největší zážitek. Po lázni ale ať vás ani nenapadne se jít osvěžit studenou sprchou. Všechny účinky léčivé lázně byste smyli a přece nechcete vyhazovat peníze za něco, co si můžete zadarmo dopřát i u vás doma v horké vaně.

 

Mně osobně po návštěvě onsenu ten den už nic nerozhází a blažený úsměv na tváři mi nezmizí až do večera. Ti Japonci to měli dobře vymyšlené s tou absencí koupelny v domě. Asi si pořídím permanentku do veřejných lázní, co máme za domem, aby měl můj muž doma ženu pořád krásnou a pořád usměvavou.

 

 

Fototýden 12. - 19. 8. 2014

Umělecké dílo na kanálu



Sashimi - potěcha nejen pro oko



Milenci v Itu



Želva se vyhřívá



Potichu, tady se přemýšlí



Pane, máte pěkný barák

Rodinka na výletě na poloostrově Izu

Parta veselých bůžků v Itu

 

Nic nepotěší ženu a děti víc, než když muž udělá něco pro rodinu a taky nás někam vyveze. Na o-bon, buddhistický svátek uctívání zemřelých předků, kdy si na týden vezme volno půlka Japonska, jsme se u nás obzvláště těšili, protože hlava rodiny pro nás objednala třídenní pobyt na Izu.

 

Brána torii uprostřed pidi ostrůvku

Poloostrov Izu je asi dvě hodiny jihozápadně od Yokohamy a bývá také oblíbenou dovolenkovou destinací mnohých obyvatel Tokia. Jezdí se tam především za horkými prameny a s nimi spojeným pobytem v lázních, ale také tam míří spousta především mladých lidí na pláže. Vnitrozemí poloostrova je neméně zajímavé - hornaté a lesnaté, ideální na pěší turistiku. Když má člověk štěstí a přijede za jasného dne, je odtud prý nejkrásnější výhled na horu Fuji. My jsme bohužel toto štěstí neměli, ale ostatních pokladů poloostrova jsme se nabažili do sytosti.

 

Kamenná studna před vstupem do chrámu

 

Základnu jsme měli ve městě Ito, v milém malém penzionu, který vlastní Pavlova firma. Přijeli jsme do města brzy, o dost dříve než by bylo možné se ubytovat, a tak jsme po krátké procházce městem nasedli na místní lokálku a vyrazili k vyhlášenému divokému pobřeží Jogasaki. Dlouho jsem nebyla nikde, kde by skalnaté břehy lemovaly borovicové háje, jako tomu bylo tady. Slaný mořský vzduch se mísil s vůní borovic, do uší bil pravidelný příboj a mně na okamžik v hlavě nostalgicky vytanula vzpomínka na prázdniny v Jugošce. Tady se ale nikdo nekoupal, nebylo to možné, skály končily tam, kde začínalo moře, na pláž nezbylo místo. Co tu ale nechybělo, byl největší místní tahák v podobě 23 metrů dlouhého zavěšeného mostu. Byl opravdu krásný, výhled z něj taky, a tak se ani nedivím, že se to tam turisty jen hemžilo. Začínalo poprchat, nohy i záda už volaly po odpočinku, takže jsme se obrátili zpět k Itu a po vyšplhání neskutečného kopce (ten výhled do údolí není zadarmo),  jsme dorazili do penzionu.

 

Zavěšený most na pobřeží Jogasaki

 

Malá odbočka - měla bych spíše než penzion říkat ryokan. Aby bylo jasné, o čem mluvím, ryokan je tradiční japonský penzion, kde se spí na matracích tatami, součástí penzionu bývají lázně s horkým pramenem, chodí se tu v  letních kimonech zvaných yukata a podává se tu kaiseki  ryori, bohatá večeře a snídaně z místních sezónních surovin. Majitelé bývají většinou manželé, kteří sami také obstarávají chod penzionu a se kterými se můžete dostat do družného přátelského rozhovoru. Je to příjemné, a poté, co některé z hostů vidíte i dvakrát za den nahé v lázni, se může říct, že téměř rodinné prostředí. O tom, jak se má člověk správně chovat v japonských lázních určitě ještě napíšu, jelikož je to pro nás trochu exotický zážitek a při neznalosti nepsaných pravidel je možné dopustit se zde několika společenských faux pas.

 

Jen část z večeře, nesla se v krabím duchu

 

Po tak bohaté snídani má člověk hlad skutečně až večer

 

Na druhý den po vydatné a oku lahodící snídani, která by u nás vydala i za dva obědy, jsme se vydali, jak jinak než vlakem, do města Shimoda a na blízkou pláž Shirahama (v překladu to znamená Bílá pláž, a to proto, že je zde světlý písek, na rozdíl od černého, který díky sopečné činnosti pokrývá většinu japonských pláží). Byla to trochu úlitba našim klukům, kteří pořád mluví o tom, jak chtějí k moři a já se jim ani nedivím, taky jsme jako děti po ničem jiném netoužili. Oni si ten den užili opravdu báječně, vlny byly velké tak akorát, teplota vody snesitelná a času jsme tam strávili taktéž přiměřeně. Dost dlouho na to, aby se oni nabažili slané vody a spalujícího slunce a dost krátce na to, aby nás dva dospělé nezačala iritovat hlučná japonská mládež okolo nás, notně posílená alkoholem, s exhibicionistickými choutky v podobě titěrných neonově růžových tangáčů (mluvím tu o pánských! plavkách). Nevím, jestli někdy najdeme nějakou pláž, která by byla tzv. family-friendly, nicméně, letos to už určitě nebude. Po pár hodinách pod slunečníkem a dvou krátkých odskočení do moře jsem se opět spálila tak, že mi to vydrží až do příští sezóny. Kdoví, kde dělám chybu.

 

Bílá pláž Shirahama

 

V den našeho odjezdu mělo být podle předpovědi chladněji, ve skutečnosti bylo ale jen děsné vlhko. Představa, že celý den strávíme s ne zrovna lehkými batohy na zádech  mě neuchvacovala, ale naštěstí jsem měla duchapřítomně o jednu sadu oblečení v batohu navíc (bez ní bych cestu domů strávila v komplet mokrých šatech). Jeli jsme do vnitrozemí do města Shuzenji. Autobus se proplétal horskými serpentýnami, okolní les byl směsicí listnáčů a bambusů a byl tak hustý, že pochybuji, že tam kdy vkročila lidská noha. A to tam přitom muselo být hřibů! Projížděli jsme skrz japonské vesničky obklopené pečlivě osázenými rýžovými políčky a já jsem si v duchu říkala, jaké by to bylo fajn, mít na venkově nějaké známé. Život a zřejmě i lidi tam musí být úplně jiní. Třeba se mi to jednou splní.

 

Krámek se sušenými rybami v Shuzenji

 

Shuzenji je roztomilé městečko se spoustou horkých pramenů. Uprostřed teče řeka, ve které je postavené rotenburo (venkovní lázeň) s vodou horkou tak, že mnozí z Japonců přišli, smočili prsty a raději si to jen vyfotili a odešli.  Lázeň byla určená pouze pro koupel nohou a upřímně, nevím, který blázen by do toho vlezl celý a nechal se za živa uvařit. My jsme si tento zážitek nenechali ujít a nohy jsme smočili. Dalo se to vydržet, ale jen na dobu nezbytnou pro pořízení důkazní fotografie. Ve městě jsme navštívili ještě dva krásné chrámy, pokochali se pohledem na různé serepetičky, které se prodávaly v místních krámcích, bohužel jsme si nezakoupili ani křen wasabi ani houby shiitake, místní speciality, co tu pěstují a prodávají a náš výlet byl u konce.

 

Ještě chvilku a máme nohy uvařené

 

V době odjezdu z nás okolní vlhkost v kombinaci s venkovní teplotou a batohy na zádech vytvořila čtveřici vodníků, za kterými zůstávala mokrá stopa. Jestli si někdo četl něco o tom, jak se má správně bojovat proti horku v Japonsku, tak ať na to hned zapomene, odvolávám, co jsem kdy na toto téma napsala. Vše shrnuji do nového a opravdu fungujícího pravidla: měj u sebe vždy jedno oblečení navíc, a to včetně spodního prádla. Nicméně, náš příští výlet bude jistě provázen chladnějším počasím, další svátky totiž připadají na říjen.

 

 

Fototýden 6. - 11. 8. 2014

Opuštěná loď na pláži ve Fujisawě



Kluci neutíkejte, to není tsunami.



S novým parasolem



Jen si tak sednout a poslouchat bzučení cikád



Vynikající ramen v nově objevené restauraci na Isezaki

 

Pojďme si uvařit něco dobrého japonského, třeba kare raisu

Vaření bylo vždycky mým velkým koníčkem a objevování nových kulinářských zajímavostí ještě větším. Pro oboje tyto mé záliby je Japonsko doslova zemí zaslíbenou. Japonská kuchyně je nesmírně rozmanitá a vždycky má v rukávu něco, čím překvapí. Bylo by tedy velmi pošetilé klást rovnítko mezi japonskou kuchyni a sushi, i když z pohledu běžného návštěvníka japonské restaurace v Česku se to tak může jevit. V japonském kuchařském umění, stejně jako v japonské společnosti obecně, se dokonalým způsobem mísí úcta k tradicím a nadšení pro vytváření nových trendů. Na talíři tak vznikají doslova poklady, upravené kreativním způsobem s citem pro jemnou estetiku. Byla by škoda nechat si  kulinářské zážitky pro sebe a nezasvětit milé čtenáře do bohatství japonské kuchyně. A začneme něčím, co byste možná nečekali - receptem.



 

Spousta jídel, které se staly běžnou součástí japonského jídelníčku,  je japonskou variací na oblíbená jídla z jiných zemí a mezi takové patří také kare raisu (původně z indického kari). Kare, jak se název zkracuje, přivezli do Japonska na konci 19. století Britové z Indie.  Tento oblíbený pokrm tu tak zdomácněl, že je považován za jedno z národních jídel. V Japonsku se dává kare na jeden talířek společně s rýží, a často navrch ještě něco navíc, jako třeba oblíbený smažený vepřový řízek, nakrájený na proužky (pak se jídlo jmenuje katsu kare), hovězí karbanátek, smažené krevety, proužky lilku atd.

 

Domácí kuřecí kare raisu

 

V naší rodině je kare nadmíru oblíbené. Vařím prakticky od té doby, co jsme naposledy pobývali v Japonsku, tedy asi dvanáct let a mé děti na něm vyrůstali. A hlavně, dá se uvařit ze surovin, které jsou běžně dostupné i v našich končinách a je možné jej podle fantazie pokaždé trochu obměnit. Nakupte si maso (nebo tofu, pokud jste vegetariáni), cibuli, mrkev, brambory, česnek a zázvor. Ostatní zelenina, kterou jsem použila já, je jen obměnou a do základního receptu nepatří. My ale máme rádi méně masité a více zeleninové jídlo, a tak si místo okury, hříbků shimeji a fazolových lusků můžete přidat např. cuketu, brokolici, dýni hokkaido, lilek atd.

 

 

 

Samozřejmě budete potřebovat také ochucovadla, jako sójovou omáčku, rýžové víno (dá se běžně sehnat v supermarketu v koutku s exotickými surovinami), sůl a především kari koření. Tady v Japonsku se místo kari prášku používá taková pasta, něco jako naše masoxy a dá se sehnat i u nás přes internet. Vyrábí ji několik firem, já jsem použila tuhle:

 

Nejdříve si na hluboké pánvi nebo v hrnci rozpálíte olej, do kterého vložíte rozetřený česnek se zázvorem. Po chvilce vložíte na kousky nakrájené maso, osolíte a osmahnete. Jakmile je trochu opražené, dáte maso bokem a do stejné pánve dáte nejdříve tvrdší kousky, jako brambory a mrkev a později přidáte měkčí zeleninu. Promícháte, necháte obalit vše olejem, který na pánvi zbyl a přidáte zpět maso. Podlijete vše trochou rýžového vína, trochou sójové omáčky a chvilku podusíte. Pak přidáte asi hrnek horké vody. (V této fázi vegetariáni teprve přidávají na kostky nakrájené tofu). Nedokážu určit, kolik přesně čeho dávám, a proto berte prosím jako návod obrázky:



Vody dát tak akorát, aby se to dusilo a ne vařilo

Takhle by mělo vypadat vegetariánské kare před přidáním koření

 

A teď už zbývá jen přidat kari koření nebo kari pastu, zakrýt pokličkou a na mírném ohni dusit asi deset, patnáct minut, až budou uvařené brambory a maso. Pokud bude mít kare moc polívkovou konzistenci, je potřeba jej trochu dohustit, např. bramborovým škrobem, aby vypadalo asi takhle:

Kare by mělo mít gulášovou hustotu

 

Do polévkového talíře na jednu půlku naservírujete uvařenou rýži, na druhou půlku kare a k dochucení můžete přidat naložený zázvor (také k dostání v supermarketech v koutku s exotickými potravinami), anebo naloženou bílou ředkev daikon, jako v mém případě. Dobrou chuť!

 

Vegetariánská varianta s tofu

 

P. S. : Pokud bude opravdu někdo tak odvážný a recept vyzkouší, ať mi prosím napíše do komentáře, jak se mu povedlo, jsem zvědavá.