S novou hračkou sobotní nocí

Musím se Vám pochlubit s novou hračkou, kterou jsem dostala od svého muže. Už dlouho jsem toužila po novém foťáku a tady je, můj nový krasavec - s japonským názvem Canon Kiss X7 neboli po česku Canon EOS 100D. Myslím, že ten japonský název se k němu hodí mnohem víc, je prostě k zulíbání.



Na něj jsem dlouho čekala, a hurá, už je u mě

Tímto se dostává můj koníček do vyššího levelu a já se nemůžu dočkat, až začnu pořizovat neodolatelné fotky, hodné výstavy nejméně někde v Rudolfinu :) Ale držme se raději při zemi, a pojďme prozkoumat, jak to vypadá v našem okolí poslední srpnovou sobotu večer. Děcka necháváme doma, a vyrážíme na procházku do okolí a možná skončíme i v nějaké hospůdce nebo báru, kdoví, noc je ještě mladá.

Hned za barákem to vypadalo, že sobotní večer není pro Japonce důvodem k povyražení. Nikde nikdo. Taky nebydlíme zrovna na "václaváku", za což jsme vlastně rádi, a za lidmi si klidně zajdeme o pár bloků dál.  

 

V naší čtvrti pusto prázdno

Za zábavou se sice v našem sousedství nechodí, ale lidé jsou tu pracovití, dokonce i o sobotní noci. Do trafiky pro noviny, cigára nebo studený nápoj si můžete skočit snad i ve tři ráno (i když to jsme ještě nezkoušeli, možná dokonce i tady mají někdy zavíračku).

 

Tady se nezavírá, možná

Na rohu ulice je restaurace, kde si můžete zahazardovat se životem a dát si syrovou rybu fugu. Kdo neví, co to znamená, tak fugu je smrtelně jedovatá, pokud ji neupraví zkušený kuchař tak, že precizně odstraní jedový váček aniž by z něj ukápla jen kapička, i ta by totiž mohla způsobit otravu hosta, uvěznění kuchaře a uzavření živnosti s okamžitou platností. Hm, možná jindy, dnes bychom se raději vrátili domů živí a zdraví. Ale musím uznat, že exteriér vypadá velmi nevinně, jakoby se vám uvnitř nemohlo nic stát.

Na fugu si zajdeme, ale někdy jindy

Není kam spěchat, zvlášť když je venku konečně příjemně. Po několika dlouhých týdnech tropického trápení, kdy na teploměru v ložnici v noci strašilo číslo čtyřicet a cosi, se zdá, že někde z dálky snad pomalu a jistě už přichází podzim. Tak jdeme dál a míjíme několik zajímavých barů a jiných podniků, pro které u nás snad ani nemáme jméno. Jsou to spíše jen místnůstky, protože kromě barmana se sem vejdou jen tři čtyři hosté. Ale jak vypadají útulně! Až je skoro člověku líto, že není místní. Myslím, že na takovýto pokec s barmanem si ale ještě počkáme, jestli vůbec.

 

Tento bar nevypadal vůbec špatně, ale byl malinko těsný

A tak jsme se vydali přes řeku do čtvrti Koganecho. Pavel mě trochu zasvětil do historie tohoto místa, když se vytasil s informací, že právě tohle byla kdysi vyhlášená zábavní yokohamská čtvrť´, známá především díky husté síti nevěstinců. Ale že se prý nemám čeho obávat, protože to bylo dávno a teď na nic takového nenarazíme. No, nevím nevím, některé z podniků nevypadaly úplně bezúhonně, zvláště když místo jídelního lístku visela na dveřích cedule nabízející půl hodinu za 3000 yenů a pikolík před vchodem si nás vůbec nevšímal, místo aby nás vehementně zval dovnitř, jak tomu normálně bývá. Řekla bych, že se zde velmi jasně ukázalo, že zvyk je železná košile. Ale kdyby mi Pavel nic neřekl, možná bych si toho ani nevšimla.

Řeka, která odděluje tu počestnou od té neřestné části města

Nicméně, žádnou vhodnou putiku jsme tu stejně nenašli. Pokračovali jsme dál podél řeky do míst, kde se místní vláda snaží oživit celé okolí investicemi do rozkvětu mladých umělců. Narazili jsme tu na uličku, plnou těch malinkých barů. Jmenuje se Puffy Street a bývá tu asi rušno. My jsme sem zavítali ještě před osmou a to je na takové podniky příliš brzy.

 

Puffy Street u řeky je více než lákavá

 

I tak měly některé bary poměrně problém s kapacitou. Možná mívají na hosty pořadníky, jak tomu bývá v mnoha japonských restauracích.

 

Asi hodně oblíbený bar, plný lidí, psů a bůhví ještě čeho

To pravé místo, kde skutečné moderní umění a kreativita visela ve vzduchu, nás čekalo jen o pár kroků dál, v betonové krabici zbudované v nohách nadzemní dálnice. Je to vlastně geniální nápad. Tady se rychlostní silnice a taky železnice ve městě často budují nad zemí a prostor pod nimi skýtá originální prostor pro různorodé využití. V tomto případě šlo o jakousi dílnu, kde se pořádají koncerty a výstavy a workshopy, je tu kavárna a čítárna a vše je jaksi syrové a živelné. Pavel jen nahlédl do osvícené místnosti a hned si nás zevnitř všimli a pozvali nás dovnitř, že prý za pět minut začíná koncert.

 

Pozvání přímo od umělce? To nelze odmítnout

 

Ani jsme nečekali, že dnešní večer bude obohacen o bonus v podobě estetického zážitku. Až při poslechu jímavých melodií japonského písničkáře mi došlo, jak moc mi chyběla nějaká kultura. Aspoň jednou do měsíce, ale lépe ještě víckrát, by si měl každý dopřát nějakou potravu pro duši, protože je pravda, že nejen chlebem živ je člověk.

 

Slovům nebylo třeba rozumět, byly určitě o lásce