Sněží? Čas na návštěvu.

Francouzsko-japonské tulipány z cherry rajčátek 

Dnes v Yokohamě sněžilo. Byl to opravdový sníh, který dokonce zůstal i několik okamžiků na zemi. Začalo sněžit, hned jak jsme ráno vstali, takže jsme každou chvilkou čekali, že nám někdo zavolá, že se ruší vyučování. Nic takového se ale bohužel nestalo. Zřejmě proto, že u nás sice byly čtyři centimetry, ale u školy možná jen tak dva, což na její zavření nestačí. Stejně za chvíli nebylo po sněhu ani památky, zato vlezlá zima a déšť zůstal po celý den. Pro nás "matky v domácnosti", je nelepší využít takové nevlídné počasí buď na dohánění restů doma anebo na vzájemné setkávání. Resty můžou ještě chvilku počkat, když už vydržely tak dlouho, a tak jsem raději vyrazila navšívit kamrádku Anitu, která opět vytvářela jednu ze svých originálních kreací. Pokaždé, když k ní přijdu, má v kuchyni nějaké nové japonské igredience, o kterých jsem nikdy neslyšela. Obdivuju, jak je dokáže propašovat do své "západní" vegetariánské kuchyně, že jí pod rukama vznikají odvážné kombinace, za které by se nemusel stydět ani Pohlreich. Jako třeba dnes, vařila s medem s příchutí wasabi a ochutila jím náplň z tofu a kozího sýra, kterou pak naplnila rajčátka ve tvaru tulipánů. Někteří lidé prostě ví, jak si udělat i ze škaredého dne pěkný.

Za kačku hračku z blešího trhu

Kdo by nechtěl takovou krásnou hrací skříňku.

Že máte v kapse jen pár drobných a přesto děsnou chuť pořídit si něco hezkého a zajímavého? Není problém. Stačí vyrazit na některý z bleších trhů, kterých se Yokohamě, Tokiu a okolí pořádá hned několik za víkend. My jsme vyrazili s Jeníkem na jeden takový blešák minulou sobotu. Vzala nás tam s sebou má holandská kamarádka Aletta a parťáka Jeňovi dělal její syn Sven. Sdílíme s Alettou společnou lásku pro jednoduchou japonskou keramiku a já zrovna sháním pro své tři bonsaje nějakou vhodnou nádobku, takže bleší trh se zdál být jako nejlepší místo pro spojení obého. Jako menší problém se ukázalo být to, že jsme se rozhodly jít na trh zrovna v lednu (vzhledem k tomu, že mnohé se pořádají až od února) a navíc v sobotu (protože ten správný den na blešák je prý neděle). Ale nakonec jsme přeci jen jeden bleší trh v Yokoham našli. I když jsem tam nenarazila na to, pro co jsem si tam původně šla, byl to zajímavý zážitek. 

Většina prodávajících měla své zboží vystavené na skládacích stolcích nebo rozložené na dece přímo na zemi, ale někteří se s tím nepárali a udělali si výkladní skříň ve svém zaparkovaném autě. Prodávaly se tu samozřejmě povětšinou použité věci, ale když opomenu obnošené boty a hadříky vyšlé z módy, tak stáří nabízených kousků jen přidávalo na jejich hodnotě. Mít v bytě víc místa, asi bych si pořídila ty dvě vázy, u kterých se pan prodejce výbornou angličtinou dušoval, že prý rozhodně nejsou kradené, pak ještě tu dřevěnou vyřezávanou komodu, o níž nám paní tvrdila, že je to stoprocentně starožitnost z předminulého století, ten lodní kufr vínové barvy oblepený ošoupanýma samolepkama s nápisy Made in USA a nesmím zapomenout ani na pravou lišku i s hlavou, korálkovýma očima a klapací mordou, ze které jsme s Alettou zděšením nemohly odtrhnout oči, až nám ji paní prodavačka začala nabízet s úžasnou slevou, když si k ní pořídíme ještě kožich za polovinu měsíčního platu mého muže (to byla snad nejdražší věc, co jsme na blešáku viděli). Ale že máme u nás doma místa málo, tak jsem si koupila jen dva hrníčky na zelený čaj a Jeníkovi malou hračku za hubičku. Nicméně, sezóna bleších trhů právě začíná, takže už se těšte, bonsaje moje, že vám brzy pořídím nové příbytky.

Na ostrůvku Enoshima

Zahalena v mracích, o to víc tajemná Fuji

Včera jsme byli s klukama na výletě na ostrov Enoshima. Od nás je to jen necelou hodinku vlakem na jih a na nedělní odpoledne je to program jak vyšitý. Na ostrůvek se dá dojít od nádraží pěšky přes dlouhý most, který jej spojuje s pevninou. Enoshima sama je takový malý kopec, přes který vede jedna cesta nahoru a jedna dolů, není se kam ztratit. Cesta je lemovaná obchůdky se suvenýry a restauracemi s dary moře na tisíc způsobů a stánky s rozličnými gastronomickými specialitkami na špejli. Když se vystoupá na kopec, jsou z něj krásné výhledy na moře a při dobré viditelnosti i na Fuji. Nahoře je botanická zahrada a vyhlídková věž, svatyně a chrám a uvnitř ostrova jeskyně. Pro děti je pod kopcem připravená atrakce v podobě úžasného akvária s mořskými potvorami a delfíní show. Na Enoshimě jsme byli už několikrát, ale pokaždé se sem těším, protože i přes spoustu turistů, kteří na ostrov jezdí v jakémkoliv ročním období, má toto místo skoro až domáckou atmosféru. 

Včerejší výlet nebyl naplánován na odpoledne jen tak náhodou. Slyšela jsem od kamarádky, že teď je zrovna období, kdy je Země natočená tak, že je možné spatřit, jak slunce zapadá přímo do chřtánu Fuji. A že prý právě z enoshimského mostu to půjde pěkně vidět. Rychle jsme teda s klukama proběhli ostrov, slízali zmrzlinu a šli vyhlížet z mostu slunce nad Fuji dřív, než zapadne. A v tom přišla zrada. Stojíme na mostě, Fuji před námi a slunce zapadá, ale někam úplně jinam, než jsem čekala. Takže má plánovaná fotografie, kvůli které jsem si dokonce pořídila i nový stativ, se nekonala. No jo, tak to dopadá, když člověk slepě věří tomu, co "jedna paní povídala". 

Západ slunce byl romantický. Ale trochu vedle.

Fototýden 17. - 23. 1. 2015

Jednou to muselo přijít. Mluvím o své tvůrčí krizi, která mě před pár dny nečekaně zastihla uprostřed psaní. Ne že by nebylo o čem psát nebo co fotit, to spíš naopak. Ale stejně jako člověk potřebuje spánek, tak i múzy si můžou občas trochu vydechnout, aby načerpaly nové síly. Uvidíme, na jak dlouho si budou chtít dát šlofíka. Nechám tomu volný průběh, ale upřímně doufám, že to bude jen takové krátké oddechnutí. A než se probudí, podělím o pár fotografií z pouti za Sedmi bohy štěstí. 

Začíná jaro?

21. 1. 2015

Nejstudenější období roku právě začalo. Venku dnes bylo takové nevlídno, se sněhodeštěm, větrem a hlavně skutečnou zimou, že nepomáhaly ani ty nejteplejší kousky mé garderóby oblečené hned v několika vrstvách na sobě. Celý den mě pronásledovala utkvělá touha po vaně plné horké vody vonící léčivou solí. A přesto, i v tak ošklivý den se člověk může těšit z něčeho krásného. Jako třeba z rozkvetlých slivoňových květů, které jsme včera při pouti za sedmero bohy dlouze s Adrianou obdivovaly.  Beru je jako dobré znamení, že do jara už je jen krůček. Nejsou sice tak nápadné ani tak oblíbené jako sakury, které kvetou v dubnu a lidi se z nich můžou zbláznit, ale mně přijdou neméně přitažlivé. Navíc k nim mám osobní vztah, protože znak označující slivoňový květ, mám ve svém čínském jméně, které jsem dostala při studiích na Taiwanu. A samozřejmě taky proto, že nezapomínám, odkud jsme vlastně přišli - Vizovice, kraj slivovice. Nejsem si jen úplně jistá, jestli se plody vzešlé z těchto kvítků dají přepálit.

Pouť za sedmi bohy štěstí

20. 1. 2015

Ten je ale vysmátý. Asi proto, že je to bůžek bohatství.

Konečně se vrátila ze zimních prázdnin na Slovensku má kamarádka Adriana a mohly jsme spolu vyrazit na lednový tématický výlet. V Japonsku mají totiž v lednu takovou tradici, že pokud si chce člověk pojistit štěstí na celý zbytek roku, měl by vykonat pouť po předem dané trase, při které se navštíví sedm bohů štěstí v jejich chrámech. Během cesty se na každé zastávce sbírají speciální razítka, ale ty se rozdávají jen asi do půlky ledna, takže my jsme je bohužel propásly. Takovéto poutě jsou připravené po celém Japonsku a jen v Tokiu je jich kolem pětadvaceti. My jsme si vybraly tu nejstarší trasu s názvem Yamate,  linoucí se po městské části Meguro. Zrovna začínají rozkvétat nejranější švestky, takže procházka po velmi studeném, ale zároveň slunečném Tokiu měla už nepatrný přídech jara. A jakéto bůžky jsme uctily? Nechtějte po mě prosím všechna jejich jména, ale díky Adrianě vím, že to byl bůh blaženosti, války, bohatství, dlouhověkosti, štěstí, bůh rybářů a bohyně umění. Takže teď po vykonané pouti a příslibu celoroční dávky štěstí, hurá do nového roku.

Chvála Legu

19. 1. 2015

Kdo vymyslel Lego, měl by dostat Nobelovu cenu za mír. Takový božský klid, který zavládl mezi našima dvěma věčně se dohadujícíma juniorama, když si ho včera přinesli domů, ten už tu dlouho nebyl. Tipuju, že Lego bude jednou z mála neelktronických hraček, které přežijou toto století. Moru počítačových her se dá v poslední době jen těžko bránit, a proto když jsme viděli, jak moc si naši kluci přejí nějakou jinou než počítačovou hru a dokonce navrhli, že na ni přispějí ze svých úspor, nešlo je odmítnout. Hřál mě totiž dobrý pocit, že to jsou pořád ještě děti. A navíc děti, co si touží hrát aktivně a kreativně. Takže Legu zdar, iPadům zmar! 

Fandíme na Ekidenu

18. 1. 2015

Myslím, že Jeňa se tu neztratí.

Nedělní sportování bylo tento týden přesunuto na sobotu. Několik týmů z naší školy se totiž účastnilo velké akce na obřím Nissan Stadionu, nazvané ekiden. V Japonsku je tradice ekidenů velice rozšířená už od začátku 20. století. Jedná se o štafetu na dlouhou trať. Délka tratě, jakož i počet běžců v týmu, není nijak omezená. Nejdelší ekiden se běhá okolo ostrova Kyushu dokonce až deset dní a vystřídá se v týmu několik desítek běžců, kteří celkem uběhnou přes 1000 kilometrů. Včera to bylo ale samozřejmě o poznání skromější. Každý tým měl jen čtyři běžce a celkem se uběhlo něco málo přes šest kilometrů. Zájem o tuto akci byl až nečekaně velký. Netušila jsem, jak moc je běhání v Japonsku oblíbené. Jen v kategorii kluků z pátých tříd, za které běžel i náš Jeník, bylo 144 týmů! 

Co bylo ale zajímavé, že si jako štafetu nepředávali kolík, jak to známe u nás, ale pás zvaný tasuki, který si přehodili přes hlavu. Tento zvyk v sobě nese poselství z minulosti. V dobách, kdy se nosívaly kimona jako všední oděv, uvazovali si lidé dlouhé rukávy pásem tasuki tak, aby jim nepřekážely v běžných pracovních činnostech. Tento návyk se dědil z generace na generaci a postupně se z výrazu "předávat tasuki" stala ustálená fráze pro předávání tradic obecně. A Japonci jsou velmi hrdí na své  obyčeje. Takže nemám obavu, že by v dohledné době začali v Japonsku běhat s kolíkem v ruce.

Náš mezinárodní tým sleduje soupeření mladších kolegů.

Fototýden 10. - 16. 1. 2015

17. 1. 2015

Sluníčko tu v zimě svítí jak divé. Tentokrát v Kawasaki.

Minulý týden jsem strávila z velké části zavřená doma. Buď jsem se starala o nemocné děti nebo manžela nebo sebe samu. Ale i přesto se mi podařilo ulovit pár zajímavých snímků, o které se ráda podělím.

 Původně jsem šla na ledňáčka. Ten se ale neobjevil.
Tak jsem si vzala na mušku tuhle volavku.

Babička rozdává rady.

A večer z práce do baru. Kterýpak si vyberu?

Na přístavním molu Osanbashi to je jak na jiné planetě. 

Panorama Yokohamy je častým cílem filmařů. Není divu.

Osechi - Japonský novoroční pokrm

16. 1. 2015

Jednoduché osechi pro jednu osobu

Včerejší setkání Yokohamského mezinárodního klubu žen se neslo v duchu japonských novoročních tradic. Proto před námi na stole nemohlo přistát nic jiného, než osechi, tradiční jídlo, které Japonci jí na Nový rok a ještě další tři dny po něm. Původně se připravovalo doma a hospodyňky trávily posledních pár dní v roce víceméně jen vařením, protože první tři dny v roce se na sporák prý nesměly ani podívat. Jídlo se tedy těsně před koncem roku pečlivě naaranžovalo do speciálních krabiček, které se naskládaly na sebe a na chladném místě tak vydrželo po celé tři dny, aniž by se zkazilo. Dnes se dá osechi objednat v každém druhém supermarketu, ale člověk si kvůli němu sáhne poměrně dost hluboko do kapsy. Mnoho Japonců ale raději zaplatí závratnou částku, než aby něco tak složitého vařili sami. Pokrm je to totiž velmi různorodý a každá jeho část má nějakou pozitivní symboliku spojenou s oslavou příchodu Nového roku. Například sladké černé fazole znamenají, že v nadcházejícím roce bude člověk hodně tvrdě pracovat. Nám to sice jako zvlášť pozitivní připadat nemusí, ale Japonci to prý berou tak, že člověk bude mít natolik pevné zdraví, že bude schopen tvrdé práce. Hm, tak fazole jsem včera snědla všechny. Snad si to nebudu muset letos odedřít. 

Jak je v kimonu? Těsně.

15. 1. 2015

Na novoročním setkání klubu žen. S hercem tradiční japonské zábavy rakugo.

Alespoň jednou za svůj pobyt v Japonsku by se měl cizinec obléct do kimona a nechat se v něm vyfotit, protože to může být jeho jediná příležitost v životě. Vzhledem k tomu, že neplánujeme v brzké době odjet zpátky domů, myslím, že kimono na sobě budu mít víc než jednou. Dnes to ale bylo poprvé. Byl to skutečný zážitek a to hned z několika důvodů. Prvně, vůbec jsem netušila, že si budu kimono oblékat, ale když jsem přišla na novoroční setkání našeho Yokohamského mezinárodního klubu žen ve svém "zápaďáckém ohozu", nabídli mi, jestli bych se nechtěla převléknout do japonského. Nešlo odmítnout. A proč taky, když byly navíc k ruce dvě zkušené pomocnice, které mě do něj zabalily. Sama bych si vůbec nevěděla rady, jak použít všechny ty pásy, šňůrky a spony, které jsou důmyslně skryty pod svrchní částí kimona, ale jsou nezbytné proto, aby držely celý oděv tak, jak má správně být.

Jak se Japonky oblékají do kimona, když jsou doma samy, to vážně netuším.

Za druhé, čekalo na mě staré a vzácné kimono nádherné barvy, které dostala prezidentka klubu od své tchyně. Skoro se mi tomu nechtělo věřit, protože vypadalo jako nové. Je vidět, že Japonci se o své věci umí starat. A za třetí, můj obdiv k Japonkám, které umí kimono nosit s elegancí sobě vlastní, dostal další rozměr. Nejenže se v něm nedá normálně chodit (je úzké a dá se opravdu jenom cupitat), ale navíc se v něm nedá pořádně dýchat, natož pak jíst. Nejen pás obi, kterým se přepásává svrchní část kimona, ale především další menší pásky okolo pasu ve spodních vrstvách oděvu, jsou staženy tak, že by mohly jednoduše konkurovat našemu evropskému korzetu. Jen jestli tohle nebude ten důvod, proč jsou Japonky tak štíhlé. 

Že nemáte sponku? Nevadí.
Stačí jednorázové jídelní hůlky.

Mezinárodní pokec

14. 1. 2015

 "Galette des rois" neboli Koláč králů.

Na mezinárodní škole, kam chodí naši kluci, panuje taková milá tradice, že se alespoň jednou během školního roku uspořádá setkání maminek celého ročníku. Vzhledem k tomu, že v každém ročníku jsou jen dvě třídy maximálně po osmnácti dětech a někteří rodiče oba pracují, účast bývá okolo dvaceti lidí. Je to vždycky aktivita některé z maminek, většinou se organizace setkání ujme tzv. třídní máma, tedy ta, která má na starosti komunikaci mezi třídním učitelem a ostatními rodiči. Schůzka se koná buď u někoho doma nebo se jde do restaurace, ale většinou se zvolí domácí prostředí, protože spousta z rodin bydlí blízko školy v krásných velkých domech, takže o prostory není nouze.

Všechny maminky přinesou něco na jídlo nebo na pití, na blůzku si přilepí spolu se jménem svého dítěte  nálepku se tím svým a jdou se bavit. Jsem za takové sešlosti ráda. Na začátku roku, když se konalo setkání Jeňova ročníku, byla zábava sice trošičku prkenná, jak to tak bývá s neznámými lidmi, ale měly jsme alespoň možnost poznat ty druhé. A dnes, po téměř půl roce ve škole na sešlosti Pavlova ročníku už vše probíhalo velmi nenuceně a uvolněně a já jsem ocenila možnost spojit si obličeje maminek, které vídám ve škole, se jmény spolužáků, o kterých slyšívám doma. 

Navíc dnes to bylo speciální setkání. Pořádala ho má oblíbená francouzská kamarádka Anita ve svém mimořádně zajímavém domě, a ještě k tomu připravila pro všechny překvapení v podobě Koláče králů. Představila nám tak starou francouzskou tradici, kdy se jí koláč skrývající uvnitř malou figurku a ten, kdo ji najde ve svém kousku koláče, je králem. Historie koláče je spojena s křesťanskou tradicí příchodu Tří králů. My jsme taky měly tři koláče, takže jsme pak korunovaly tři královny. Žít v mezinárodní komunitě skutečně nenudí.

Anita vysvětluje, co se stane, když
kousnete do figurky.

Co mě překvapuje - Pachinko

13. 1. 2015

Trochu netypicky téměř prázdné Pachinko.
Asi proto, že byl zrovna čas oběda.

Japonsko je krásná země, s nezaměnitelnou kulturou a kultivovaným obyvatelstvem, ale má i své odvrácené tváře. Jednou z nich je závislost velkého procenta populace na hracích automatech.  Je to trochu absurdní, protože hazard je v Japonsku zakázaný zákonem. Nicméně fenomén Pachinko dokázal tento zákon obejít. Pachinko, japonská obdoba našich známých hracích automatů, je totiž oficiálně označována za hru, i přesto, že vykazuje všechny znaky hazardu, jako je risk, náhoda a vidina peněžní výhry. Hlavně ale za sebou Pachinko zanechává statisíce závislých lidí, kteří přišli o peníze, rodinu a o osobnost. 

Velké podniky s přehnaně barevnou neonovou fasádou najdete doslova na každém rohu. Dlouhé řady hracích automatů bývají plně obsazeny hráči bez rozdílu věku a pohlaví, blikající světýlka bodají do očí a z útrob nenasytné příšery se line nesnesitelný hluk a husté oblaka cigaretového kouře. Co koho na podobném prostředí láká, to skutečně nechápu, nicméně lidé, co sem chodí, okolní svět zřejmě vůbec nevnímají. Alespoň tak mi to připadá, když se mi občas podaří nahlédnout dovnitř. Vždycky uvidím jen živoucí mrtvoly přikované k židli s pohledem upřeným na kouzelnou skříňku. Japonská vláda připouští, že je to velký problém, ale klasifikovat Pachinko jako hazard se zatím nechystá. Proč tomu tak je, na to by se člověk snad ani neměl ptát, aby se náhodou nedozvěděl něco, co by mu pošramotilo jeho představu o dokonalém Japonsku.

Kvítek proti zlým duchům

12. 1. 2015

Bonsai nám dnes vykvetla

Nedávno jsme si koupili domů tři bonsaje. Jedna je švestka, druhá borovice a třetí bambus. Prodávaly se takhle dohromady jako set a nám připadalo, že tento výběr je veskrze japonský. Každá z nich má v japonské tradici svou symboliku. Bambus jako symbol prosperity, borovice zastupuje dlouhý život a po ničivé tsunami v roce 2011 se stala symbolem pro naději a přežití a slivoňový květ je obdivován pro svou houževnatost, protože je to první květ, který rozkvétá ještě na konci zimy a je mu připisována ochranná moc proti zlu. Přinesli jsme si je domů asi před dvěma týdny a na švestičce už byly pupeny. V noci na dnešek jsem toho moc nenaspala. Ve škole se mezi dětmi už nějakou dobu prohání střevní bacil, který dorazil bohužel i k nám. A tak, když jsem se dnes vypotácela celá poničená po probdělé noci z ložnice a uviděla jsem první rozkvetlý květ na holém stromku, řekla jsem si, že je to opravdu symbolické. Jestli je to pravda, s tou ochrannou mocí proti zlu, tak dnes už bychom všichni měli spát jak zařezaní.

Nedělní sportování v Kawasaki

11. 1. 2015

U řeky Tama v Kawasaki, které je od nás asi 30 minut tím nejpomalejším vlakem, je naše oblíbené místo pro nedělní rodinné aktivity. Břehy řeky jsou lemovány sportovními hřišti na baseball, golf, fotbal, ale i těmi s průlezkami pro nejmenší. Podélně vede dlouhatánská cyklostezka nejen pro kola, ale i pro běžce a na vyhrazených místech si rodinky užívají své nedělní pikniky. Rádi sem jezdíme, obzvlášť, když je takový slunečný den, jako byl dnes. I když to na fotografii tak nevypadá, je tu vždycky plno lidí, jednak z Kawasaki, ale také z Tokia, které je co by kamenem dohodil. Často tu vídáme celé sportovní týmy, protože v Japonsku není neobvyklé, že tréninky školních týmů bývají právě o víkendu. Naše aktivní dopoledne zakončíme pozdním obědem a pak se jdeme "rozpustit" do stařičkých veřejných lázní. Po dlouhém běhu v chladném počasí není nic blahodárnějšího než se naložit do horkého léčivého pramene. 

Syrová láska

10. 1. 2015

Dnes jsme ochutnali na doporučení sashimi z kranase Dumerilova

Jako malá jsem viděla v televizi nějaký japonský film nebo to mohl být dost možná i slavný seriál  našeho dětství "Goro - bílý pes", kde se jedly syrové ryby. Tenkrát jsem z toho byla v šoku a jen při představě, že bych něco takového pozřela, jsem se otřepala odporem. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že to jednou bude jedno z mých oblíbených jídel, asi bych si poklepala na čelo. Poprvé jsem ochutnala sashimi, jak se pochouka ze syrových ryb jmenuje v originále, před patnácti lety při svých studiích na Taiwanu. Sbírala jsem tenkrát v sobě všechnu odvahu, než jsem vložila první sousto do úst, ale mé obavy byly zbytečné. Byla to láska na první ochutnání. 

Sashimi se podává většinou jako první chod bohatých večeří. Na talířku je kromě na plátky nakrájené ryby většinou i bílá ředkev, nastrouhaná na dlouhé úzké nudle a někdy i naložený zázvor.  Sousto se namáčí do sojóvé omáčky, do které si hosté vmíchají japonský zelený křen wasabi. Zpravidla se servíruje více druhů ryb, ale také syrové krevety, chobotnice a jiné mořské potvůrky nebo pro silnější povahy například koňské maso, kterému se pak říká basashi (ale to jsem neochutnala a nemám to ani v plánu).

Když jsme byli zase zpátky v Česku a sashimi se stalo nedostupným zbožím, nejednou jsem si povzdechla, proč nemáme blíž k moři. Je pravda, že i u nás se dá zajít do japonských restaurací, kde se tato specialita nabízí, ale bohužel to není úplně ono. Syrové ryby chutnají nejlíp tam, kde je zrovna vytáhnou z moře. Takže tady jsem ve svém živlu, alespoň co se sashimi týče. 

Sashimi se servíruje skoro vždy stejně - s bílou ředkví a wasabi

Fototýden - první týden roku 2015

Dnešní fototýden bude celý o Yokohamě. Méně známé pohledy a méně turistické lokace. Trochu více z architektury přístavního města.