Co mě překvapuje - Pachinko

13. 1. 2015

Trochu netypicky téměř prázdné Pachinko.
Asi proto, že byl zrovna čas oběda.

Japonsko je krásná země, s nezaměnitelnou kulturou a kultivovaným obyvatelstvem, ale má i své odvrácené tváře. Jednou z nich je závislost velkého procenta populace na hracích automatech.  Je to trochu absurdní, protože hazard je v Japonsku zakázaný zákonem. Nicméně fenomén Pachinko dokázal tento zákon obejít. Pachinko, japonská obdoba našich známých hracích automatů, je totiž oficiálně označována za hru, i přesto, že vykazuje všechny znaky hazardu, jako je risk, náhoda a vidina peněžní výhry. Hlavně ale za sebou Pachinko zanechává statisíce závislých lidí, kteří přišli o peníze, rodinu a o osobnost. 

Velké podniky s přehnaně barevnou neonovou fasádou najdete doslova na každém rohu. Dlouhé řady hracích automatů bývají plně obsazeny hráči bez rozdílu věku a pohlaví, blikající světýlka bodají do očí a z útrob nenasytné příšery se line nesnesitelný hluk a husté oblaka cigaretového kouře. Co koho na podobném prostředí láká, to skutečně nechápu, nicméně lidé, co sem chodí, okolní svět zřejmě vůbec nevnímají. Alespoň tak mi to připadá, když se mi občas podaří nahlédnout dovnitř. Vždycky uvidím jen živoucí mrtvoly přikované k židli s pohledem upřeným na kouzelnou skříňku. Japonská vláda připouští, že je to velký problém, ale klasifikovat Pachinko jako hazard se zatím nechystá. Proč tomu tak je, na to by se člověk snad ani neměl ptát, aby se náhodou nedozvěděl něco, co by mu pošramotilo jeho představu o dokonalém Japonsku.