Sezóna výletů do okolí začíná

V nejstarším japonském buddhistickém chrámu Senso-ji

Být tzv. ženou v domácnosti má své výhody. Když odhlédnu od toho, že se od vás očekává denně teplá večeře a komínky úhledně vyžehleného prádla ve skříni, tak pořád ještě zbývá poměrně dost času na zábavnější věci, jako je třeba poznávání okolí. I přesto, že se této aktivitě věnuji už rok, můj seznam míst, kam se chci vydat, se neustále rozšiřuje. Pokaždé, když někdo ze známých vyvěsí na svou facebookovou zeď nějaké pěkné fotografie z výletu nebo se dočtu o něčem zajímavém v okolí, hned zatoužím vidět to taky na vlastní oči. Ale to by pak člověku z toho mohlo hrábnout, protože den má jen 24 hodin a stihnout se rozhodně nedá všechno. Tak jsem se rozhodla projít nejdřív klasiku, tedy místa, kam míří turisté. Nechci se dostat do stejně trapné situace, kdy jsem jako rodilá zlíňačka šla navštívit chloubu města Zlína, tedy obuvnické muzeum, až ve svých třiceti letech, a to když jsem tam provázela nějaké čínské turisty, co se na mě obraceli s důvěrou jako na zkušenou znalkyni místní kultury a já jsem na všechny exponáty hleděla prvně, stejně jako ti Číňani. 

K chrámu vede ulička plná stánků se suvenýry.
Mezi turisty velmi oblíbená, nás ovšem nechala chladnými.

Vyzbrojena touto neblahou zkušeností z minulých let, zvolila jsem za cíl cesty tokijskou čtvrť Asakusa, tedy místo, které v rámci školních výletů musí navštívit každé malé Japonče, a které nevynechá ani cizinec trávící v Tokiu alespoň tři dny. Věrnou společnicí mi byla kamarádka Maruška, takže jsme během výletu stačily probrat i vše, co se událo přes prázdniny. Asakusa bývala kdysi oblíbeným zábavním místem, kam se chodívalo do hospod, kterým se v Japonsku říká izakaya, do divadel kabuki, ale především za gejšami. Kdybychom přišly ve večerních hodinách, mohly jsme do nějaké izakayi zapadnout, možná bychom se rozhodly zhlédnout i kousek z pětihodinového divadelního představení, ale gejšu bychom už asi nepotkaly. Prý jich tu žije a pracuje už jen okolo čtyřiceti a potkat některou naživo je jak vyhrát v loterii. A navíc, my jsme přišly za bílého, takže jsme  se spokojily jen s prohlídkou nejstaršího buddhistického chrámu v Japonsku, Senso-ji, jehož základy byly položeny už někdy v sedmém století. 

Žádné romantické výhledy při plavbě po Sumidě nečekejte.

Z Asakusy jsme přepluly lodí po řece Sumida do Hama-rikyu, jedné z nejpěknějších tokijských zahrad, v jejímž středu je jezero s dřevěným pavilónem pro čajové obřady. Kdysi bylo jezero spojené s tokijským zálivem a za přílivu jej plnila mořská voda. Když byl letos v Tokiu na návštěvě princ William a měl jen krátký čas na prohlídku města, ze všech zahrad si vybral právě tuhle. Docela chápu proč.

Čas oběda už dávno minul a nám oběma pěkně kručelo v břiše, tak jsme se vydaly pár minut pěšky od zahrady Hama-rikyu na slavný rybí trh Tsuki-ji. Tam se konají každý den ráno okolo čtvrté páté hodiny aukce, kde se prodávají tuňáci a další čerstvé ryby. Je to velká atrakce pro turisty, ale místní rybáři a nakupující obchodníci je nevidí rádi, protože se jim pletou do cesty, když oni dělají business. Alespoň tak jsem to slyšela, sama jsem se téhle atrakce neúčastnila a zřejmě si ji nechám i ujít. Jinak ale v celé čtvrti člověk narazí na samé "sushárny" a kdo má rád syrové rybičky, jako já, tak si tam připadá jak v ráji. To ovšem nesmí mít u sebe Marušku, která nemá ráda nic mořského. Ach jo, tak sashimi musím přijít ještě jednou. Naštěstí jsme našly malý ošuntělý pouliční krámek mezi řadou dalších podobných, kde jsme si našly každá něco pro sebe. A byl to docela zážitek, jíst takhle nadivoko. 

Dobrou chuť!

"Tadaima!" - Zpátky doma!

Vizovické kopečky v lichotivé podvečerní hodině

Když se Japonci vrací odněkud domů, tak první co jim přijde na jazyk, když vstoupí do dveří, je "Tadaima!", volně přeloženo "Jsem zpátky doma!" Se stejným zvoláním jsme vstupovali po dvou měsících prázdnin strávených v Česku do našeho malého, ale milého bytu v Yokohamě. Byli jsme konečně zase doma. Ať se to může zdát jakkoliv přitažené za vlasy, že po roce bydlení v cizí zemi ji považujeme za svůj domov, tak je to skutečně tak. Domov má člověk nejen tam, kde vyrůstal, ale i  tam, kde má svou nejbližší rodinu, kde prožívá každodenní život s opakujícím se rytmem všedních dní a víkendů a kde má všechny své (ne)důležité osobní věci od žehličky na vlasy až po očkovací průkaz svých dětí. Takže máme hned dvě místa, kterým říkáme doma.

Stihli jsme i mé oblíbené vlčí máky

Prázdniny doma v Česku jsme si ohromně užili. Viděli jsme všechny blízké příbuzné, kamarády a spoustu známých, užili si legrace a sluníčka (nějak nám nevadilo, že za celou dobu skoro vůbec nepršelo) a přišli k několika poznatkům. 

Tak například, hned po příjezdu jsme se šli projít po našem zlínském velkoměstě a kluci si začali stěžovat, že se jim zdá něco v nepořádku. Chvíli přemýšleli, co jim vadí a pak z nich vypadlo: "Mami, kde jsou všichni?" A po mé odpovědi, že to je všechno, že ve Zlíně nikdy víc lidí nebylo a že o víkendu bude centrum města dokonce ještě mrtvější, dospěli sami k poznatku číslo jedna: v japonském davu se cítí lépe než v českém prázdnu. Zajímavé. Ale asi se to nedá úplně zobecňovat. Protože naopak v přírodě jsme si vyloženě libovali, že široko daleko nepotkáme žádného dalšího turistu a člověk se tak může cítit úplně volně. To se nám v Japonsku zatím nepodařilo, žádnou Ameriku jsme neobjevili, a tak jsme se v přírodě pohybovali vždycky s několika dalšími souputníky. 

Západy slunce byly kouzelné.

Pak bylo několik drobných věcí, které mě samotnou překvapilo. Třeba to, jak je v Česku suchý vzduch. A tím nemyslím ty rekordy, které padaly během července a srpna, ale v červnu, kdy jsme přijeli, jsem si všimla, že i já i kluci máme suchou pokožku, rty a vlasy, trápil nás kašel a škrabání v krku. Ale tělo se brzy přizpůsobilo a v horku fungovalo jak mělo. Takže poznání číslo dvě: Tělo je velmi flexibilní. Abych to vysvětlila, vedra, která letos v létě u nás panovala, mi nepřipadala nijak nesnesitelná. Připisuju to tomu, že si tělo pamatovalo to příšerné dlouhé loňské léto strávené ve sparném dusnu v yokohamské výhni, a tak mu to suché teploučko české kotliny bylo dokonce příjemné. 

Vedro bylo fajn, zvlášť u bazénu.

Samozřejmě nemůžu nezmínit jídlo. Hned po příjezdu do ČR jsem si nasadila preventivní léčbu probiotiky, aby se mé trávení co nejdříve přizpůsobilo české stravě, ale i tak to trvalo deset dní, než si žaludek zvykl. A pak to začalo, návštěvy vyvařujících babiček, večerní grilování u kamarádů, s kámoškama vínečko, na slunku pivečko, na oslavách chlebíčky, v horku zmrzlina, na koupáku hranolky ... a prostě všechno to, co jsme nestihli za rok v Japonsku, se muselo zkoncentrovat do několika týdnů na Moravě. Po dvou měsících už byla váha sprosté slovo a mou garderobu tvořily pouze šaty, milosrdný to oděv, poněvadž postrádá knoflík v pase. Z toho plyne postřeh číslo tři: nakoupit šaty na zimu, zahodit váhu. 

Správně vychlazené řezané pivo v Japonsku nenajdu

A ještě poslední poznatek na závěr: před prázdninami jsem se už vzdala myšlenky na psaní blogu, ale nečekané pozitivní reakce z mého okolí doma v Česku mě přesvědčily o tom, že má smysl pokračovat. Děkuji Vám za novou vlnu energie, kterou jste mi vlili do žil a i když nevím, nakolik pravidelné mé příspěvky budou, tak slibuju, že budou.