Sezóna výletů do okolí začíná

V nejstarším japonském buddhistickém chrámu Senso-ji

Být tzv. ženou v domácnosti má své výhody. Když odhlédnu od toho, že se od vás očekává denně teplá večeře a komínky úhledně vyžehleného prádla ve skříni, tak pořád ještě zbývá poměrně dost času na zábavnější věci, jako je třeba poznávání okolí. I přesto, že se této aktivitě věnuji už rok, můj seznam míst, kam se chci vydat, se neustále rozšiřuje. Pokaždé, když někdo ze známých vyvěsí na svou facebookovou zeď nějaké pěkné fotografie z výletu nebo se dočtu o něčem zajímavém v okolí, hned zatoužím vidět to taky na vlastní oči. Ale to by pak člověku z toho mohlo hrábnout, protože den má jen 24 hodin a stihnout se rozhodně nedá všechno. Tak jsem se rozhodla projít nejdřív klasiku, tedy místa, kam míří turisté. Nechci se dostat do stejně trapné situace, kdy jsem jako rodilá zlíňačka šla navštívit chloubu města Zlína, tedy obuvnické muzeum, až ve svých třiceti letech, a to když jsem tam provázela nějaké čínské turisty, co se na mě obraceli s důvěrou jako na zkušenou znalkyni místní kultury a já jsem na všechny exponáty hleděla prvně, stejně jako ti Číňani. 

K chrámu vede ulička plná stánků se suvenýry.
Mezi turisty velmi oblíbená, nás ovšem nechala chladnými.

Vyzbrojena touto neblahou zkušeností z minulých let, zvolila jsem za cíl cesty tokijskou čtvrť Asakusa, tedy místo, které v rámci školních výletů musí navštívit každé malé Japonče, a které nevynechá ani cizinec trávící v Tokiu alespoň tři dny. Věrnou společnicí mi byla kamarádka Maruška, takže jsme během výletu stačily probrat i vše, co se událo přes prázdniny. Asakusa bývala kdysi oblíbeným zábavním místem, kam se chodívalo do hospod, kterým se v Japonsku říká izakaya, do divadel kabuki, ale především za gejšami. Kdybychom přišly ve večerních hodinách, mohly jsme do nějaké izakayi zapadnout, možná bychom se rozhodly zhlédnout i kousek z pětihodinového divadelního představení, ale gejšu bychom už asi nepotkaly. Prý jich tu žije a pracuje už jen okolo čtyřiceti a potkat některou naživo je jak vyhrát v loterii. A navíc, my jsme přišly za bílého, takže jsme  se spokojily jen s prohlídkou nejstaršího buddhistického chrámu v Japonsku, Senso-ji, jehož základy byly položeny už někdy v sedmém století. 

Žádné romantické výhledy při plavbě po Sumidě nečekejte.

Z Asakusy jsme přepluly lodí po řece Sumida do Hama-rikyu, jedné z nejpěknějších tokijských zahrad, v jejímž středu je jezero s dřevěným pavilónem pro čajové obřady. Kdysi bylo jezero spojené s tokijským zálivem a za přílivu jej plnila mořská voda. Když byl letos v Tokiu na návštěvě princ William a měl jen krátký čas na prohlídku města, ze všech zahrad si vybral právě tuhle. Docela chápu proč.

Čas oběda už dávno minul a nám oběma pěkně kručelo v břiše, tak jsme se vydaly pár minut pěšky od zahrady Hama-rikyu na slavný rybí trh Tsuki-ji. Tam se konají každý den ráno okolo čtvrté páté hodiny aukce, kde se prodávají tuňáci a další čerstvé ryby. Je to velká atrakce pro turisty, ale místní rybáři a nakupující obchodníci je nevidí rádi, protože se jim pletou do cesty, když oni dělají business. Alespoň tak jsem to slyšela, sama jsem se téhle atrakce neúčastnila a zřejmě si ji nechám i ujít. Jinak ale v celé čtvrti člověk narazí na samé "sushárny" a kdo má rád syrové rybičky, jako já, tak si tam připadá jak v ráji. To ovšem nesmí mít u sebe Marušku, která nemá ráda nic mořského. Ach jo, tak sashimi musím přijít ještě jednou. Naštěstí jsme našly malý ošuntělý pouliční krámek mezi řadou dalších podobných, kde jsme si našly každá něco pro sebe. A byl to docela zážitek, jíst takhle nadivoko. 

Dobrou chuť!