"Tadaima!" - Zpátky doma!

Vizovické kopečky v lichotivé podvečerní hodině

Když se Japonci vrací odněkud domů, tak první co jim přijde na jazyk, když vstoupí do dveří, je "Tadaima!", volně přeloženo "Jsem zpátky doma!" Se stejným zvoláním jsme vstupovali po dvou měsících prázdnin strávených v Česku do našeho malého, ale milého bytu v Yokohamě. Byli jsme konečně zase doma. Ať se to může zdát jakkoliv přitažené za vlasy, že po roce bydlení v cizí zemi ji považujeme za svůj domov, tak je to skutečně tak. Domov má člověk nejen tam, kde vyrůstal, ale i  tam, kde má svou nejbližší rodinu, kde prožívá každodenní život s opakujícím se rytmem všedních dní a víkendů a kde má všechny své (ne)důležité osobní věci od žehličky na vlasy až po očkovací průkaz svých dětí. Takže máme hned dvě místa, kterým říkáme doma.

Stihli jsme i mé oblíbené vlčí máky

Prázdniny doma v Česku jsme si ohromně užili. Viděli jsme všechny blízké příbuzné, kamarády a spoustu známých, užili si legrace a sluníčka (nějak nám nevadilo, že za celou dobu skoro vůbec nepršelo) a přišli k několika poznatkům. 

Tak například, hned po příjezdu jsme se šli projít po našem zlínském velkoměstě a kluci si začali stěžovat, že se jim zdá něco v nepořádku. Chvíli přemýšleli, co jim vadí a pak z nich vypadlo: "Mami, kde jsou všichni?" A po mé odpovědi, že to je všechno, že ve Zlíně nikdy víc lidí nebylo a že o víkendu bude centrum města dokonce ještě mrtvější, dospěli sami k poznatku číslo jedna: v japonském davu se cítí lépe než v českém prázdnu. Zajímavé. Ale asi se to nedá úplně zobecňovat. Protože naopak v přírodě jsme si vyloženě libovali, že široko daleko nepotkáme žádného dalšího turistu a člověk se tak může cítit úplně volně. To se nám v Japonsku zatím nepodařilo, žádnou Ameriku jsme neobjevili, a tak jsme se v přírodě pohybovali vždycky s několika dalšími souputníky. 

Západy slunce byly kouzelné.

Pak bylo několik drobných věcí, které mě samotnou překvapilo. Třeba to, jak je v Česku suchý vzduch. A tím nemyslím ty rekordy, které padaly během července a srpna, ale v červnu, kdy jsme přijeli, jsem si všimla, že i já i kluci máme suchou pokožku, rty a vlasy, trápil nás kašel a škrabání v krku. Ale tělo se brzy přizpůsobilo a v horku fungovalo jak mělo. Takže poznání číslo dvě: Tělo je velmi flexibilní. Abych to vysvětlila, vedra, která letos v létě u nás panovala, mi nepřipadala nijak nesnesitelná. Připisuju to tomu, že si tělo pamatovalo to příšerné dlouhé loňské léto strávené ve sparném dusnu v yokohamské výhni, a tak mu to suché teploučko české kotliny bylo dokonce příjemné. 

Vedro bylo fajn, zvlášť u bazénu.

Samozřejmě nemůžu nezmínit jídlo. Hned po příjezdu do ČR jsem si nasadila preventivní léčbu probiotiky, aby se mé trávení co nejdříve přizpůsobilo české stravě, ale i tak to trvalo deset dní, než si žaludek zvykl. A pak to začalo, návštěvy vyvařujících babiček, večerní grilování u kamarádů, s kámoškama vínečko, na slunku pivečko, na oslavách chlebíčky, v horku zmrzlina, na koupáku hranolky ... a prostě všechno to, co jsme nestihli za rok v Japonsku, se muselo zkoncentrovat do několika týdnů na Moravě. Po dvou měsících už byla váha sprosté slovo a mou garderobu tvořily pouze šaty, milosrdný to oděv, poněvadž postrádá knoflík v pase. Z toho plyne postřeh číslo tři: nakoupit šaty na zimu, zahodit váhu. 

Správně vychlazené řezané pivo v Japonsku nenajdu

A ještě poslední poznatek na závěr: před prázdninami jsem se už vzdala myšlenky na psaní blogu, ale nečekané pozitivní reakce z mého okolí doma v Česku mě přesvědčily o tom, že má smysl pokračovat. Děkuji Vám za novou vlnu energie, kterou jste mi vlili do žil a i když nevím, nakolik pravidelné mé příspěvky budou, tak slibuju, že budou.