Předsudky a očekávání bývají často zdrojem zklamání, nebo v lepším případě, překvapení. Takových okamžiků jsem tady za tu krátkou dobu zažila spoustu. Myslela jsem si, že když už jsme v Japonsku jednou žili, tak mě toho moc nepřekvapí. Jak daleko od pravdy jsem byla! Mám dojem, že se dostávám do další fáze kulturního šoku, růžové brýle pomalu sklouzávají z nosu a začínám si všímat věcí, které mě zaráží. Jsou to jen drobnosti všedního dne, ale právě ony mi připomínají, že k tomu, aby se tu člověk cítil jako doma, vede ještě dlouhá cesta.
Původně jsem měla v plánu sepsat jen krátký seznam toho, co mě překvapuje, ale je toho tolik, že jsem se rozhodla udělat z tohoto tématu menší seriál. A začneme tak trochu od konce. Dnešním tématem budou odpadky.
Všechno začalo hned po příjezdu, když jsme šli vynést odpadky. Vždycky jsem byla zastáncem třídění odpadu a kdo mě zná, tak ví, že o recyklaci a kompostování dokážu mluvit třeba hodinu. Ale na to, co nás čekalo tady, aby měl člověk ještě jednu vysokou. Dostali jsme dvanáctistránkový návod, co kam patří a co ne, a ve které dny se odváží co, ale stejně jsme to nakonec úplně nepobrali. Na nástěnce u výtahu visí fotografie špatně vytřízených kousků, které popeláři každý týden pořizují a vystavují nájemníkům bytů, aby je jemně upozornili, že si mají znovu a důkladněji pročíst onen dvanáctistránkový elaborát. Na té nástěnce jsme viseli hned první týden. Nějak jsem přehlédla, že rozbitou skleničku mám zabalit do pěnové fólie, označit nesmývatelnou fixou nápisem rozbité sklo a ve skladu odpadu dát na určené místo. Naštěstí u té fotky nestálo něco ve smyslu to sem dala ta blbá blondýna ze třetího patra.
Každopádně si od té doby dávám pozor. Jen nevím, jestli nakonec všechen ten vytříděný odpad neskončí na jedné velké hromadné skládce. Přiznám se, že tak daleko jsem raději nepátrala, abych necítila zmar pokaždé, když zmačkanou pet láhev dávám do jednoho, odlepenou fólii s nápisem zelený čaj do druhého a plastový vršek do třetího druhu plastového odpadu. Řeknu vám, že jsem ráda za velkorysé rozměry úložných prostor v naší kuchyni, protože téměř polovinu z toho zabírají nádoby na tříděný odpad.
Vůbec s tím odpadem tady je trochu problém. Když se totiž vydáte kamkoli do města nebo na výlet, najít veřejný odpadkový koš je jako ulovit kapra po výlovu rybníka. Myslela jsem si, že to souvisí právě s tím jejich důmyslným tříděním, ale dozvěděla jsem se, že odpadkové koše Japonci odstranili z veřejných míst ze strachu z teroristů, kteří by snad do nich chtěli umístit bombu. Když už náhodou na odpadkový koš narazíte, tak bývá většinou umístěný před malými samoobsluhami, kterých je všude plno, ale jen zlomek z nich nabízí tuto velmi žádanou službu. A samozřejmě, pak to není jen tak nějaký koš, ale multikoš na několik druhů odpadu. Co mě ale mile překvapuje je, že i přes tento velký nedostatek je všude krásně, skoro až sterilně čisto. Očividně si nikdo nedovolí odhodit nic jen tak na zem. Takže to vypadá tak, že když přijdete z města domů, máte kabelku plnou obalů od nápojů a žvýkaček, použitých kapesníčků a já nevím ještě čeho. A pak opět přijde na řadu třídění.
Na celé té odpadkové tématice mě ale nejvíc zaráží to, že Japoncům jakoby nedocházelo, že sice mají propracovaný systém recyklace, ale přitom vytvářejí obrovské množsví zbytečného odpadu. V každém obchodě totiž dostanete na zakoupené zboží zdarma tašku a je jedno jestli jste si koupili žvýkačky nebo stan pro deset osob. Navíc jsou Japonci úplně posedlí balením každé věci zvlášť. V pytlíku bonbónu tak najdete každý jeden bonbon ještě obalený v dalším balíčku. Je to sice velmi praktické (nenutí vás to sníst celý sáček bonbónů naráz), ale skutečně neekologické. Na druhou stranu, nemusíme kupovat plastové sáčky na odpad, pořád máme dost tašek na různé druhy odpadu, třeba na obaly od bonbónu.
