Věřím na to, a v životě se mi to mnohokrát potvrdilo, že když člověk nezištně dává čistě z touhy pomoct nebo potěšit někoho druhého, tak se mu to vždycky vrátí zpátky. A někdy ve zcela nečekané podobě. Takovou neobvyklou odměnu jsem dostala nedávno, když jsem měla možnost podívat se, jak to vypadá v zákulisí buddhistického chrámu. Jen za to, že jsem vstoupila do Yokohamského mezinárodního klubu žen, jsem dostala spolu s dalšími novými členkami pozvání do chrámu od paní Okano, prezidentky klubu a zároveň viceprezidentky buddhistického chrámu Kodosan.
 |
Když jsme se šplhaly k chrámu, paní Okano nás už vyhlížela,
k ruce měla neustále svého mnišského asistenta. |
Když se nám na prvním setkání klubu paní Okano představovala, říkala jsem si pro sebe, jaký to má prapodivný titul - viceprezidentka buddhistického chrámu. Jak může mít buddhistický chrám nějakého prezidenta nebo viceprezidenta? Vždyť to není žádná firma, ale místo pro uctívání předků. Chrám prostě stojí, lidi se do něj chodí modlit a občas se tam vymění květiny, zamete se nebo natře zábradlí. Ha, tak to jsem byla na velkém omylu! Ona zmíněná návštěva mi úplně otevřela oči a byla jsem nucena přehodnotit celou svou naivní představu o tom, jak to v takovémto zařízení funguje.
 |
| Oltář v hlavní budově chrámu |
 |
| V neděli tu bývá prý tisíc lidí, dnes jen jeden. |
Přišlo nás do chrámu na pozvání sedm. Nejdřív jsme vystoupaly strmý kopec, na kterém je chrám usazený, a pak nás paní Okano se svým stínem v podobě tichého mnicha provedla po vnějších, veřejně přístupných budovách. Byl čtvrtek, ale v chrámu se už pilně přípravovali na nějakou nedělní slavnost, takže venkovní prostory byly zaplněny přenosnými stany, které místní zřízenci vybavovaly stoly a židlemi. Trochu nám to zavazelo ve výhledu na hlavní budovu chrámu v celé její kráse, ale při troše představivosti si člověk udělal obrázek o tom, jak impozantní pohled to jinak musí být. Z ampliónů se linuly písně v podání dětského sboru, což nebylo náhodou, protože součástí chrámového komplexu je také prestižní buddhistická mateřská škola, na kterou se údajně běžný Japonec jen tak nedostane. Aha, takže nejen chrám, ale i školku tu mají na starosti, hm, už to trochu začíná připomínat nějakou organizaci.
 |
| Na tenhle obraz byla paní Okano zvlášť hrdá. |
To zajímavé nás ale čekalo teprve poté, co jsme se zuly a vstoupily do vnitřních, soukromých pavilonů. Po měkoučkém koberci jsme procházely z jedné administrativní místnosti do druhé jako labyrintem. Na dřevem vykládaných stěnách visela velkoplošná plátna s buddhistickými motivy, nábytek byl vyráběný na míru, sedačky voněly drahou kůží, všechno bylo naleštěné, v každém pokoji váza s čerstvými květy, prostě abych to zkrátila, bylo hned na první pohled zřjemé, že tady peníze nechybí. Kromě kanceláří a jednacích salónků se tu skrývala také místnost pro čajový obřad, soukromá motlitebna a tipovala bych, že tu mají určitě i nějakou tajnou místnost s pokladem.
 |
| Vchod do místnosti pro čajový obřad |
Cestou jsme potkaly několik desítek zaměstnanců celého tohoto kolosu, většinou to byli mnichové, ale také sekretářky nebo jiní lidé, které jsem tipovala na vedoucí různých oddělení, ale těžko říct. Každopádně už mi bylo v tu chvíli jasné, že buddhistický chrám je vše, jen ne prostým ostrovem duchovního pozastavení, jak jsem si původně myslela. Alespoň tento, Kodosan, je skutečnou velkou organizací, která opravdu potřebuje vedení s pevnou hierarchií, jako bývá ve velkých obchodních společnostech.
 |
Buddhisté většinou nejí maso,
ale my jsme dostaly krevetku. |
Celou naši prohlídku jsme zakončily v proskleném salónu s výhledem na město, kde jsme společně poobědvaly. Paní Okano se rozpovídala o svém zajímavém životě, kdy jako dcera bohatých rodičů studovala nejdříve na mezinárodní škole v Tokiu a pak odjela studovat do Ameriky. Díky tomu má vynikající angličtinu, která se u běžných Japonců v její generaci jen tak neslyší, a velmi kosmopolitní pohled na svět. Rodiči domluvený sňatek ale přerušil její studia a musela chtě nechtě přijet zpět do Japonska a vzít si svého muže, kterého na svatbě viděla podruhé v životě. A tak se stala ženou představeného buddhistického kláštera, v němž jsme se právě octly a jehož řízení převzal po smrti manžela její syn, původně profesor sociologie na univerzitě v New Yorku a v Hongkongu. Takhle to mají předurčené, že jejich rodina se bude věnovat řízení chrámu a nikdo se neptá, jestli by třeba raději nedělali něco úplně jiného. Luxus svobodného rozhodnutí je jim v tomto ohledu odepřen.
 |
| Obligátní foto na závěr návštěvy. |
Při odchodu z chrámu jsme se shodly na tom, že jsme byly všechny ohromené velikostí toho místa a jeho dokonalou organizací. Ale také jsme nečekaly, jaké nám tato návštěva přinese poučení a cítily jsme se trochu priviligované, že se nám té možnosti dostalo. Pro mě osobně bylo největším zážitkem bližší setkání s pozoruhodnou dámou, kterou si přidávám do svého seznamu lidí hodných obdivu.
 |
"A po mém muži já, pak můj syn a po něm
naši vnukové se budou o tohle všechno starat ". |
Žádné komentáře:
Okomentovat