Příteli Medardovi

Myslím si, že skutečný život je sledem každodenních maličkostí, které jsou tu a tam proloženy nějakou zásadní událostí. Na to malé se snadno zapomene a v paměti zůstanou jen životní mezníky... Včerejší smutné datum si budeme pamatovat už navždy. Rozloučli jsme se s naším milovaným kamarádem a parťákem, který byl od našeho svatbeního dne součástí rodiny. Sbohem, Medarde, posílám Ti tam nahoru vzkaz od Tvého páníčka. Budeš vždycky v našich srdcích.

Medard, Med, Mrkvard, Mrkev, Medin, Medík, Medvěd, Prasard, Prasod. Z nějakého důvodu mu každý říkal jinak. Původně to měl být boxer, ale nakonec jsme dali přednost osvědčené rase velšského špringra. Pobýval s námi i bez nás na různých místech: narodil se v Chrudimi, vlakem přijel k naší svatbě s Červem v tašce, rok žil s námi novomanželi v Prštném, potom s Nelou v Jaroslavicích, pak zase s námi pár let ve Vsetíně. Nejlíp se cítil ve Vizovicích. Působil na své malé zahrádce, ale patřila mu celá ulice. Ve štěkání byl její přeborník, kterého bylo slyšet až do města. Bezhlavě šel po kočkách, slepicích a pošťačkách. Když utekl, bylo to přes cestu k Lei, za psama. A tam i na stáří dožil, mezi svýma, jistě spokojený. Byl to věrný hlídač a člen rodiny. Odpočívá pod trnkou v Prštném.

Nikdy na tebe nezapomeneme...

Fototýden 10. - 16. 2. 2015

Poslední dobou věnuju hodně času charitě. Bylo to jedno z mých novoročních předsevzetí a narozdíl od těch, které vyžadují pevnou vůli, se mi tohle zatím daří plnit. Připravujeme s Yokohamským mezinárodním klubem žen největší charitativní akci roku, tzv. Azalea Tea, která se letos pořádá už po šedesáté a při níž se vybírají finance pro několik institucí podporovaných naším klubem. Vždycky mě bavilo něco organizovat a setkávat se s novými lidmi, takže mě práce na přípravě takové velké akce těší. Je pravda, že mé ostatní aktivity tak jsou trochu v pozadí, ale po dvacátém dubnu, kdy to vše proběhne, se na ně zase s chutí vrhnu. Do té doby bude příspěvků na blogu asi poskrovnu, ale na vystavení několika fotek si čas určitě najdu. 

V úterý se udělalo nádherné počasí. Když jsem ráno po hodině japonštiny jela autobusem domů, naskytl se mi parádní, jasný výhled na Fuji. Zanechala jsem tedy všech svých plánů, vzala foťák a namířila si to k nejvyšší budově široko daleko, k Landmark Tower. S dětinským nadšením jsem vyjela rychlovýtahem do 69. patra, kde vybudovali panoramatickou vyhlídku a snažila jsem se ten úžasný pohled zachytit. Nevydařilo se to ale tak, jak jsem si představovala, fotit přes sklo totiž asi není úplně nejlepší nápad. Tak jsem si alespoň dala v místní kavárně čaj a oříšky, sedla si do pohodlné kožené sedačky, které tu mají pro hosty připravené a kochala se výhledem neorámovaným objektivem fotoaparátu. Ten moment by mohl trvat věčně, jen kdyby jej nechtělo přijít překazit hejno štěbetajících školáčků. No co, fotky pořízeny, sklo už notně zaťapáno malinkými ručkami, čas na odchod.

Fuji nad Yokohamou. Takhle to vypadá, že je to, co by kamenem dohodil.

Luxusní apartmánové domy ve čtvrti Minato Mirai.

"Hele, tak tamhle bydlím a hned za barákem mám Fuji"

Pohled na loď Nihon Maru z výšky.

A ze předu.

Slunné dny je potřeba pořádně využít. Nejlépe na výlet za něčím kvetoucím. Adriana opět nezklamala a naplánovala návštěvu dokonce tří míst za den, navíc s příslibem rozkvetlých švestek. Tokio nabízí mnoho míst, kam se za švestkami dá jít. My jsme si nejdřív prošly zahradu Mukojima Hakkayen, pak jsme se přesunuly do chrámu Kameido a výlet jsme zakončily v méně známé části Sumida parku. I když bylo na švestky ještě trochu brzy a nebyly v plném květu, i tak jsme objevily pár ojedinělých stromků, které stály za to. 

Hlavní cíl našeho výletu - rozkvetlé švestky. 

Trochu jsme tápaly, proč v zahradě vystavili zrovna zeleninu
 a figurky ze slámy. Možná jako přání dobré úrody.

Z prastaré zahrady je výhled na supermoderní Skytree.

Takový tunel z bambusu si zaslouží být pozadím pro portrét.

Tohle je taky květ švestky. Opravdu. A jak omamně voní!

Chrám Kameido. Byla jsem tu podruhé a opět nezklamal.

Pán krmil racky v Sumida parku. Málem mu uždíbli prst,
tak byli dotěrní.

Borovice jsou chráněny před případnou sněhovou pokrývkou
důmyslnými stany z provazů.

Svatyně v Sumida parku vypadala malinko opuštěně.

Musely jsme si udělat obligátní foto před tím nejrozkvetlejším
stromem. 

Fototýden 2. - 9. 2. 2015

Moje kamarádka Adriana se bude v dubnu stěhovat do zahraničí. Je to pro mě smutná zpráva, protože jsem si velice oblíbila naše výlety za chrámy, festivaly a kvetoucí krásou Tokia a okolí. Adriana obohatí každou naši "expedici" výkladem o místech, kam se spolu vydáváme. Protože pracuje jako občasná průvodkyně, tak už byla všude možně po okolí a ví, kdy se koná jaký festival, co kde zrovna kvete a kam nemá cenu jezdit, protože tam pojedou všichni a nebude tam k hnutí. Máme ještě pár týdnů před jejím odjezdem na to, abychom stihly objet alespoň některé z míst, které má na svém seznamu přání. Dnešní fototýden tedy bude o květech a rostlinách, které lze obdivovat i v zimním období.

Jedna z mých kreací na středeční hodině ikebany.  

Zimní pivoňky v Kamakuře. Krásná výstavka.

Je neskutečné, že i v zimě okolo pěti stupňů dokážou
tak krásně vykvést. Asi to bude i díky slaměným domečkům.

Nikdy nejsme samy, kdo obdivuje květy.

Bambusový les je přitažlivý po celý rok.

Tady narcisy už pomalu odkvétají,
v Česku jejich čas teprve přijde.

Adriana zkouší, jestli kamélie voní.
Prozradím. Nevoní.

A navíc nekvetou všechny květy na keři naráz. Ty nejhezčí
už ležely na zemi.

Projížďka po jezeře bude stát za to, až se všechny okolní
japonské javory budou chlubit červeným listím.

Jsme na Zemi? Nebo na jiné planetě?

"Démoni ven, štěstí sem!"

V Japonsku oficiálně jaro dorazilo tuto středu. Proč právě čtvrtého února a jaktože to vím tak přesně? V úterý třetího února se totiž slavil svátek setsubun, který je podle japonských tradic posledním dnem zimy, vyhánějí se zlí duchové a vítá nový rok, tedy začátek jara. My máme svou morenu, kterou pálíme o čarodějnicích na konci dubna, Japonci zase vyhání zlé démony, ale narozdíl od nás můžou začít s novým štítem už v únoru. 

Na setsubun si má některý člen rodiny nasadit masku démona a ostatní na něj mají házet pražené sójové boby a povolávat "démoni pryč, štěstí dovnitř".  Podle tradice mají sójové boby moc očistit domácnost od nemocí a zlých duchů přinášejících neštěstí. Aby byl příchod štěstí do rodiny zaručen, každý její člen by měl ještě sníst tolik sójových bobů, kolik mu je roků. Nevím, jestli to opravdu v japonských domácnostech takto probíhá, ale jisté je, že na setsubun si pro štěstí můžou přijít lidé i do chrámů, kde probíhá podobná taškařice. Významné osobnosti buď přímo z chrámu nebo z řad jejich hostů, jako například oblíbení zápasníci sumo, hází do přišedšího publika různé dárečky, většinou právě sójové boby nebo rýžové koláčky a jiné drobné sladkosti a údajně se to občas zvrhne tak, že dav se promění v divokou tlačenici, kde bratr nezná bratra a lidé si trhají milodary přímo z rukou. 

My jsme se byly podívat s Adrianou do malého chrámu ve skrytém koutě Yoyogi parku v Tokiu. Adriana byla na setsubunu už několikrát, a proto doporučila, abysme šly raději do nějakého neznámého chrámu, kde nebude hrozit, že budeme ušlapány rozlícenou vřavou čítající několik desítek tisíc hlav. Měla pravdu. Bylo nás tam jen pár, tipuju tak dvě tři sta, takže jsem dokonce chytila dva balíčky s rýžovým koláčkem. Tímto je tedy démon definitvně vyhnán a štěstí do nového roku zaručeno. Anebo ne? 

Když jsem po cestě domů ochutnávala jeden z rýžových koláčků (který mimochodem nebyl ani trochu dobrý), tak jsem si říkala, že je to zvláštní, jak to na různých místech světa funguje stejně a je jedno, jestli je to v Česku nebo v Japonsku. Všude se nový rok a příchod jara vítá jako něco krásného a během roku se postupně to hezké pokazí, že se pak musí rok končit vyháněním všeho zlého, co se za rok nastřádalo. Proč to nemůže být tak, že rok začne a skončí vždycky dobrým? Nevím. A můžou za to opravdu zlí duchové?

Fototýden 24. - 31. 1. 2015

Malý ostrov Enoshima s vyhlídkovou věží a zapadajícím sluncem

Jeden ze svatostánků na ostrově

A tady ještě jeden

Enoshima je vždycky plná lidí

Útulná pojízdná kavárnička na bleším trhu

Přes most Nakamurabashi běhám ráno na bus

Ulice dýchající kouzlem starého ve čtvrti Honmoku

V sobotu večer je v centru města nejvíc živo

Roztomilý strážce chrámu