Jak jsme vykopávali sladké brambory

Pečený sladký brambor

Podzim je v Japonsku překrásný. Počasí je teplé skoro jak u nás v létě,  kromě krátkých spršek a občasných zářijových tajfunů je nad hlavou azuro, ale hlavně přichází sezóna podzimního ovoce a zeleniny. Japonci ctí sezónní dary přírody mnohem více než my, v obchodech hned poznáte, které ovoce, zelenina nebo i druh ryb je právě "in". Podzim je na takové zboží obzvláště bohatý. Dýně, kaštany, sladké brambory, exotické kaki nebo citrusy yuzu se nabízí ve velkém a za dobrou cenu a a všemožné výrobky z nich nás cizince mnohdy překvapí a pobaví. Kdo by si byl pomyslel, že může existovat kaštanová zmrzlina nebo třeba Kitkat s příchutí dýně? 

Nezkoušela jsem, ale určitě je dobrý

Kromě typicky podzimních dobrot se ale na podzim pořádají různé akce, spojené právě s tímto ročním obdobím. Jednou z takovýchto akcí je vykopávání sladkých brambor. Je to údajně spíše dětská činnost, kterou do svého programu zahrnují mateřské školky v rámci výchovných aktivit na čerstvém vzduchu, ale my jsme se jí zúčastnili taky a zdaleka jsme nebyli nejstarší účastníci. Jako členka Yokohamského mezinárodního klubu žen (teda, v češtině to zní trochu feministicky, ale je to v podstatě charitativní organizace) jsem se s ostatními staršími dámami a celou naší rodinou vydala  jedno říjnové odpoledne na výpomoc při vykopávání brambor v dětském domově v Chigasaki. 

Sklízení brambor bylo jak vykopávání pokladu, čistá radost

Netušili jsme, co nás čeká, ale podle názvu jsme odhadovali, že se budeme potit na slunci při tvrdé manuální práci celé čtyři hodiny, které jsme měli v dětském domově strávit. Ne že by mi to pomyšlení bylo nějak proti srsti, ale byla jsem nakonec docela potěšená, že se nás na akci objevilo velmi mnoho dobrovolníků, především mezinárodních studentů, a za půl hodiny jsme měli bedny plné sladkých brambor. Ty se pak obalily do novin a alobalu a naházely do horkého popela. Tím končila "těžká práce" a nastal čas na zábavu. 

Piknik na hřišti dětského domova

Všichni jsme dostali na tácku oběd a posedali si pod stromy. Jako dezert se servírovaly ty upečené brambory a sladká polévka z červených fazolí. Děti z domova se promíchaly s námi dobrovolníky a měli jsme čas si s nimi chvíli popovídat. Já jsem šla za klukama, kteří byli tak ve věku našich kluků a snažila jsem se svou lámanou japonštinou zapřást smysluplný rozhovor. Nicméně nakonec jsme zůstali u okousávání brambor do různých tvarů a za častého opakování slovíčka oishii (dobré, chutné), jsme hádali, kdo co vykousal za zvíře.  Naši kluci byli taky trochu zaražení, přeci jen po několika málo lekcích japonštiny po nich nemůže nikdo chtít žádnou inteligentní konverzaci. Takže byli rádi, když se po obědě začaly hrát hry, kde nemohlo chybět oblíbené přetahování lana a další hry zaměřené na stmelení kolektivu. 

Kluci se alspoň usmívali, když už se nemohli domluvit

Učitelé a vychovatelé s dětského domova odvedli očividně dobrou práci, protože jejich hry skutečně daly děti dohromady. Mezinárdní studenti všichni mluvili japonsky, takže se mohli velice rychle zkamarádit a naši kluci svůj jazykový handicap snad do příštího roku odstraní. Pro nás celá akce byla možností podívat se do úplně jiného prostředí, než jsme běžně zvyklí a poznat zajímavou část japonské kultury. Nakonec vlastně vůbec nešlo o brambory...

 Někteří nesli ohlášení odjezdu nových kamarádů těžce