7. 1. 2015
 |
| Odpoledne s Lenkou. A foťákem. |
Být v cizí zemi je svým způsobem osvobozující. Když je člověk doma, chodí do práce, vychovává děti a pokud mu zbyde čas na koníčky, často jsou to ty samé, které si pěstuje už několik let od mládí. A když už sedí v rozjetém vlaku života, tak se těžko přesedá. Na druhou stranu, proč přesedat, pokud jede správným směrem. My jsme se rozhodli z našeho vlaku vystoupit v černém tunelu a odtamtud jít pěšky do neznáma. Naším přestěhováním jsem přišla o svou práci, kterou jsem měla opravdu ráda. Co tedy bude dál? ptala jsem se sebe. Je to nový život a můžu začít od nuly vlastně s čímkoliv. A tak jsem našla nového koníčka, o kterém jsem předtím netušila, že tu na mě čeká a že mě bude tak naplňovat. Díky němu se necítím nikdy úplně sama, a to i když jsou děti ve škole a muž v práci. Doma v Česku bych si ho nemohla dovolit, protože všední povinnosti ukousnou zaměstnané matce z každého dne pořádný kus. Ale tady? Takže má milá fotogragie, děkuji, že jsi přišla obohatit můj život.
Žádné komentáře:
Okomentovat