Rodinka na výletě na poloostrově Izu

Parta veselých bůžků v Itu

 

Nic nepotěší ženu a děti víc, než když muž udělá něco pro rodinu a taky nás někam vyveze. Na o-bon, buddhistický svátek uctívání zemřelých předků, kdy si na týden vezme volno půlka Japonska, jsme se u nás obzvláště těšili, protože hlava rodiny pro nás objednala třídenní pobyt na Izu.

 

Brána torii uprostřed pidi ostrůvku

Poloostrov Izu je asi dvě hodiny jihozápadně od Yokohamy a bývá také oblíbenou dovolenkovou destinací mnohých obyvatel Tokia. Jezdí se tam především za horkými prameny a s nimi spojeným pobytem v lázních, ale také tam míří spousta především mladých lidí na pláže. Vnitrozemí poloostrova je neméně zajímavé - hornaté a lesnaté, ideální na pěší turistiku. Když má člověk štěstí a přijede za jasného dne, je odtud prý nejkrásnější výhled na horu Fuji. My jsme bohužel toto štěstí neměli, ale ostatních pokladů poloostrova jsme se nabažili do sytosti.

 

Kamenná studna před vstupem do chrámu

 

Základnu jsme měli ve městě Ito, v milém malém penzionu, který vlastní Pavlova firma. Přijeli jsme do města brzy, o dost dříve než by bylo možné se ubytovat, a tak jsme po krátké procházce městem nasedli na místní lokálku a vyrazili k vyhlášenému divokému pobřeží Jogasaki. Dlouho jsem nebyla nikde, kde by skalnaté břehy lemovaly borovicové háje, jako tomu bylo tady. Slaný mořský vzduch se mísil s vůní borovic, do uší bil pravidelný příboj a mně na okamžik v hlavě nostalgicky vytanula vzpomínka na prázdniny v Jugošce. Tady se ale nikdo nekoupal, nebylo to možné, skály končily tam, kde začínalo moře, na pláž nezbylo místo. Co tu ale nechybělo, byl největší místní tahák v podobě 23 metrů dlouhého zavěšeného mostu. Byl opravdu krásný, výhled z něj taky, a tak se ani nedivím, že se to tam turisty jen hemžilo. Začínalo poprchat, nohy i záda už volaly po odpočinku, takže jsme se obrátili zpět k Itu a po vyšplhání neskutečného kopce (ten výhled do údolí není zadarmo),  jsme dorazili do penzionu.

 

Zavěšený most na pobřeží Jogasaki

 

Malá odbočka - měla bych spíše než penzion říkat ryokan. Aby bylo jasné, o čem mluvím, ryokan je tradiční japonský penzion, kde se spí na matracích tatami, součástí penzionu bývají lázně s horkým pramenem, chodí se tu v  letních kimonech zvaných yukata a podává se tu kaiseki  ryori, bohatá večeře a snídaně z místních sezónních surovin. Majitelé bývají většinou manželé, kteří sami také obstarávají chod penzionu a se kterými se můžete dostat do družného přátelského rozhovoru. Je to příjemné, a poté, co některé z hostů vidíte i dvakrát za den nahé v lázni, se může říct, že téměř rodinné prostředí. O tom, jak se má člověk správně chovat v japonských lázních určitě ještě napíšu, jelikož je to pro nás trochu exotický zážitek a při neznalosti nepsaných pravidel je možné dopustit se zde několika společenských faux pas.

 

Jen část z večeře, nesla se v krabím duchu

 

Po tak bohaté snídani má člověk hlad skutečně až večer

 

Na druhý den po vydatné a oku lahodící snídani, která by u nás vydala i za dva obědy, jsme se vydali, jak jinak než vlakem, do města Shimoda a na blízkou pláž Shirahama (v překladu to znamená Bílá pláž, a to proto, že je zde světlý písek, na rozdíl od černého, který díky sopečné činnosti pokrývá většinu japonských pláží). Byla to trochu úlitba našim klukům, kteří pořád mluví o tom, jak chtějí k moři a já se jim ani nedivím, taky jsme jako děti po ničem jiném netoužili. Oni si ten den užili opravdu báječně, vlny byly velké tak akorát, teplota vody snesitelná a času jsme tam strávili taktéž přiměřeně. Dost dlouho na to, aby se oni nabažili slané vody a spalujícího slunce a dost krátce na to, aby nás dva dospělé nezačala iritovat hlučná japonská mládež okolo nás, notně posílená alkoholem, s exhibicionistickými choutky v podobě titěrných neonově růžových tangáčů (mluvím tu o pánských! plavkách). Nevím, jestli někdy najdeme nějakou pláž, která by byla tzv. family-friendly, nicméně, letos to už určitě nebude. Po pár hodinách pod slunečníkem a dvou krátkých odskočení do moře jsem se opět spálila tak, že mi to vydrží až do příští sezóny. Kdoví, kde dělám chybu.

 

Bílá pláž Shirahama

 

V den našeho odjezdu mělo být podle předpovědi chladněji, ve skutečnosti bylo ale jen děsné vlhko. Představa, že celý den strávíme s ne zrovna lehkými batohy na zádech  mě neuchvacovala, ale naštěstí jsem měla duchapřítomně o jednu sadu oblečení v batohu navíc (bez ní bych cestu domů strávila v komplet mokrých šatech). Jeli jsme do vnitrozemí do města Shuzenji. Autobus se proplétal horskými serpentýnami, okolní les byl směsicí listnáčů a bambusů a byl tak hustý, že pochybuji, že tam kdy vkročila lidská noha. A to tam přitom muselo být hřibů! Projížděli jsme skrz japonské vesničky obklopené pečlivě osázenými rýžovými políčky a já jsem si v duchu říkala, jaké by to bylo fajn, mít na venkově nějaké známé. Život a zřejmě i lidi tam musí být úplně jiní. Třeba se mi to jednou splní.

 

Krámek se sušenými rybami v Shuzenji

 

Shuzenji je roztomilé městečko se spoustou horkých pramenů. Uprostřed teče řeka, ve které je postavené rotenburo (venkovní lázeň) s vodou horkou tak, že mnozí z Japonců přišli, smočili prsty a raději si to jen vyfotili a odešli.  Lázeň byla určená pouze pro koupel nohou a upřímně, nevím, který blázen by do toho vlezl celý a nechal se za živa uvařit. My jsme si tento zážitek nenechali ujít a nohy jsme smočili. Dalo se to vydržet, ale jen na dobu nezbytnou pro pořízení důkazní fotografie. Ve městě jsme navštívili ještě dva krásné chrámy, pokochali se pohledem na různé serepetičky, které se prodávaly v místních krámcích, bohužel jsme si nezakoupili ani křen wasabi ani houby shiitake, místní speciality, co tu pěstují a prodávají a náš výlet byl u konce.

 

Ještě chvilku a máme nohy uvařené

 

V době odjezdu z nás okolní vlhkost v kombinaci s venkovní teplotou a batohy na zádech vytvořila čtveřici vodníků, za kterými zůstávala mokrá stopa. Jestli si někdo četl něco o tom, jak se má správně bojovat proti horku v Japonsku, tak ať na to hned zapomene, odvolávám, co jsem kdy na toto téma napsala. Vše shrnuji do nového a opravdu fungujícího pravidla: měj u sebe vždy jedno oblečení navíc, a to včetně spodního prádla. Nicméně, náš příští výlet bude jistě provázen chladnějším počasím, další svátky totiž připadají na říjen.