V Ueno parku s Olou



 

Vím, že se to nemá, ale musím se pochválit. V pátek se mi podařilo neztratit se při naší první cestě do Tokia, a to bez Pavla. Částečně díky vyspělým technologiím (jízdní řády všeho a všude v mobilu) a  z velké části také díky názornému systému navigačních tabulí na yokohamském nádraží, kde jsme přestupovali, jsme se dostali až do tokijského parku Ueno, a to dokonce včas. U sochy Saigo Takamoriho, posledního skutečného samuraje, jsme totiž měli sraz s Olou, Češkou, žijící už rok a půl s manželem poblíž Tokia.

 

Kam se to řítíme, říká si asi samuraj

 

Na tento výlet jsem se obzvlášť těšila, a to nejen proto, že sliboval zábavu pro kluky, ale také proto, že potkám duši, se kterou budu moct sdílet podobné zážitky, pocity, postřehy a možná dostanu i pár tipů, jak to všechno přežít. Mé očekávání bylo naplněno. S Olou jsme strávili krásný, proklábosený den (po několika denním půstu v čistě pánské společnosti jsem velmi uvítala holčičí pohled na svět).

 

Hemžení v parku Ueno

 

Park Ueno je jedním z důležitých turistických spotů Tokia, takže i ve všední den tam bylo plno lidí, z velké části cizinců. Je to tak rozlehlý park, že by se v něm daly krásně strávit tři čtyři dny. Je v něm spousta zajímavých míst, od několika významných muzeí, knihoven a akademií, přes chrámy, restaurace, sochy a jezírka, v nichž zrovna kvetly lotosy, až po starou zoologickou zahradu.

 

V záplavě lotosových květů

 

Ola hned ze začátku navnadila kluky, že na jezírku se dá jezdit na lodičkách, ovšem přes obří lotosové listy nebylo na vodu vůbec vidět. Naštěstí jedna část jezírka byla neosázená a lodičky tam skutečně byly. Tak jsme nasedli, kluci do jedné, my holky do druhé a půl hodinky jsme šlapali, kluci tak zuřivě, že do nás několikrát málem narazili. Po půl hodině jsme měli dost, odlepili jsme se (doslova) od sedaček a celí zpocení jsme se vybrali do zoo.

 

Labutí jezero

 

Tu si vybrali kluci a byla to dobrá volba, protože je to zabavilo na několik hodin. Já osobně jsem se nejvíc těšila na pandy. Přes dav lidí okolo jejich výběhu ale nebylo pořádně vidět a nakonec se ukázalo, že všechny tři, co tam byly, spaly. Takže trochu zklamání. Asi jsem nebyla jediná, kdo chtěl vidět především pandy, protože v dalších částech zoo se už tolik lidí netlačilo. A bylo toho docela dost k vidění, spousta bizarních tvorů, které jsem v životě neviděla ani v dokumentu. 

 

Dejte ledního medvěda alespoň k ledničce, když je venku 35°C

 

Trochu nemile mě ale překvapilo, že podmínky, ve kterých ty zvířata žijí, jsou na naše evropské poměry trochu středověké. Něco jako práva zvířat sem buď nedorazilo anebo na lepší výběhy prostě nemají místo a možná peníze. Nicméně, klukům to tak vůbec nepřišlo a užili si to až do konce, kdy my s Olou jsme už sotva pletly nohama a ani pořádně silné kafe nás moc neosvěžilo, v tom vedru ani nebylo divu. Příště sem ale zajdeme za nějakým uměním, nejlépe za deště, aby nám to v tom muzeu nebylo líto.

 

Cesta k chrámu Gojoten