Vyhánění prázdnoty z bytu

Matcha cappuccino chutná u stolu úplně jinak

 

Vždycky jsem si o sobě chtěla myslet, že nejsem materialista. Ale ta radost, jakou mi udělaly věci, které nám včera přišly z obchodu s nábytkem, zřejmě svědčí o opaku. Nicméně poté, co Matthew nedávno po prohlídce našeho bytu prohlásil, že se mu u nás líbí, protože to tu máme takové japonsky zenové (tzn. kde nic tu nic), jsem měla na své dětinské nadšení i právo. Člověk přece nemůže pořád jíst na zemi. Takže teď už máme stůl a židle, kluci mají postele a hlavně máme záclony a závěsy v obýváku. Na ty čekal především Pavel, aby učinily konec našim večerním představením, které jsme nedobrovolně pořádali pro pacienty z protější nemocnice. Včera večer jsme tedy zatáhli oponu a po neohlášené předvčerejší derniéře se včera konal výlučně soukromý Jaroščákovic večírek.

 

Vybavování celého prázdného bytu je zábavné. Rozpočet je sice omezený (jenže kdy není), ale i tak se tady v Japonsku nakupuje  báječně. My jsme většinu našich věcí koupili v Nitori, v obchodňáku se vším do domácnosti. Nitori má řetězec svých prodejen po celém Japonsku a je to něco jako Ikea nebo Asko, dá se vybrat od velmi levného až po poměrně drahé a dostali jsme na něj doporučení z několika stran. Tam jsme pořídili prakticky všechen nábytek. To bylo totiž ještě předtím, než jsme objevili obří recycle shop s nábytkem poblíž našeho domu. 

 

V tzv. recycle shopech, což jsou takové secondhandy s nábytkem a dalším vybavením pro domácnost, jsme taky hodně nakupovali, především drobnosti do kuchyně a tak. Protože se tady cizinci dost točí a většina z nich při odjezdu své věci prodá do recycle shopů, dají se tam najít kousky skoro nové a velmi dobře udržované, a za hubičku. To se vskutku hodí, když si máte zařídit prakticky celý byt. Jak dlouho takové věci vydrží, to se uvidí, ale např. na troubu jsme dostali 3-měsíční záruční lhůtu, takže příští tři měsíce bude bývat cokoliv zapečeného, ať se to využije. 

 

Teď se těším na pozítří, protože to nám přijdou konečně i naše postele, které máme nějaké dva týdny objednané z Nitori. Doposud jsme spali na zemi, tedy ne úplně na zemi, ale na japonských matracích tatami, které jsou sice o něco měkčí než zem, ale žádná hitparáda. Je to starý japonský zvyk, vytáhnout na noc tenkou matraci futon a rozložit ji tam, kde přes den bývá obývák. Šetří se tím místo a je to takové zenové, jak by řekl Mathew. A mně to bylo i docela sympatické, dokud jsem nezjistila, že pro kosti zhýčkaného Evropana je to trochu nepohodlné a taky je to práce navíc. Každé ráno se totiž futony musí vyvěrat někde na balkóně, protože jinak by na té zemi navlhly potem a celkovou okolní vlhkostí a důsledky si umíte představit. Takže naštěstí původní Pavlův plán spát jen na tatami vzal za své a pozítří už budeme moct ulehnout po evropsku do měkké postýlky. Nemůžu se dočkat.