Flashback se sci-fi koncovkou

Než jsme odjížděli do Yokohamy, měla jsem jen nejasnou představu o tom, co budu po příjezdu prožívat při vědomí, že jsme opustili všechny naše milé a zůstali jsme jen my čtyři půlku světa daleko. Přestože jsme v Japonsku před dvanácti lety s Pavlem už bydleli (i když jen na krátkou dobu, neplánovaně přerušenou Pavlíkovým příchodem na svět), přeci jen dvanáct let je dlouhá doba, za kterou jsme se změnili nejen my, ale i svět kolem nás.

 

Pamatuji se, že jsem často trpěla pocity odloučení a samoty, protože Pavel býval dlouho v práci a v malém Himeji, kde jsme bydleli, nebyl skoro žádný cizinec, natož pak cizinka v jiném stavu, která by se mnou sdílela podobné prožitky a problémy, jako jsem mívala já, natěšená prvorodička. A najít si za kamarádku Japonku, na to byla má japonština příliš chabá. A tak pro mě byly zprávy z domova velmi vítaným zpestřením poměrně rutinního dne. Maily sice byly, ale něco jako skype nebo podobná služba, díky které bych se v přímém přenosu mohla rozveselit s někým doma, to bylo pro mě něco jako sci-fi.

 

Dobrodruzi se mnou asi nebudou souhlasit, ale myslím, že alespoň v komunikacích je svět mnohem lepší než před těmi dvanácti lety. I když... To jsem takhle předevčírem vařila večeři a volala mi přes skype má nejmilejší přítelkyně Markéta, která zrovna vařila oběd ve Vizovicích. Obě jsme si postavily své i-pady na kuchyňskou linku a při krájení cibule jsme rozebíraly, co je u které nového. A když přišlo na servírování oběda (tedy u Markéty), zjistila, že její nejstarší syn Michal je někde venku. Já jsem ale u nás v Yokohamě z vedlejšího pokoje slyšela, jak se moji synové baví přes skype se svým vizovickým kamarádem Adamem a právě s Michalem, který byl u Adama na návštěvě. A tak mi Markéta řekla, ať řeknu klukům, ať řeknou Michalovi, že má jít domů na oběd.

 

Tak nevím. Pomalu začínám chápat svého dědečka, který ve svých pětaosmdesáti letech, když se začaly hojně používat mobily, prohlásil, že tento svět se zbláznil a že ho nelze pochopit.

Markéta dělala krkovičku, já tohle