Noční teplotní horor

Ne všechno japonské je skvělé. Tak například počasí. To bych hned vyměnila za to naše i za cenu, že by právě děsně lilo. Pořád lepší, než vlhko a vedro zároveň, jako je tady uprostřed července. Pavel si včera volal s naší babičkou Suzuki a na její otázku, jak se tu Renatě a klukům líbí, jí řekl, že zřejmě prožíváme první fázi kulturního šoku (pro informaci, ta se vyznačuje tím, že člověk je naprosto nadšený z nové země a všechno, úplně všechno je prostě super). No, jestli se to takto může jevit přes den, tak v noci rozhodně neprožívám první fázi kulturního šoku, ale přeskočím rovnou do té třetí (tzn. všechno mě tu štve, chci dom, proč jsem sem vlastně jela).  A za všechno může to nesnesitelné počasí. Abych to vysvětlila, i přes den je horko, ale člověk se může ovívat vějířky, které ve spoustě obchodech dávají zdarma jako reklamní předmět anebo se může zdržovat v klimatizovaném prostoru, i když ani to není mnohdy zrovna výhra anebo se jednoduše rozptýlí něčím jiným zajímavým.

 

Ale v noci? Při klimatizaci se spát nedá, protože pak riskujete, že se ráno probudíte se zánětem v krku. Větrák sice představuje jisté zmírnění nočního utrpení, ale opravdu jen nepatrné. Okno si otevřít nemůžete, protože zvenku jde jednak  horko a jednak hluk, takže ani špunty v uších nepomáhají. Tak, a babo raď. Japonci to přeci taky musí nějak řešit, jsem si řekla a  následujíc přesvědčivou televizní reklamu, jsem si pořídila chladící gelové polštářky, které se lepí na polštář. Óóó, linula se z nich příjemná mentolová vůně a vytoužený chlad. Ano, chlad, velmi velký chlad. Za půl hodinky jsem měla zaděláno na zánět okostice, takže jsem raději opět převrátila polštář na stranu bez gelu na mražení, otevřela okno do kořán, do uší narvala špunty a větrák zapnula na plný výkon. Ach, slibuju, že kdo mi poradí, jak vyřešit můj noční horor, tak dostane něco echt japonského. Třeba, hm, chladící gelové polštářky.

 

Tyhle chladící gelové polštářky jsem si prostě nemohla nekoupit