Lepší než náplast

Nedávno se mi stala taková věc, která se může stát asi opravdu jen v Japonsku. Večer, když se setmělo a vzduch malinko vychladl, šli jsme si s Pavlem zaběhat okolo řeky. Přes den se tu běhat opravdu nedá a musím říct, že mi to začíná dost chybět. Čekám, až přejdou největší vedra a zase zařadím běh do svého pravidelného týdenního rytmu.

 

Takže, šli jsme běhat a u řeky, kde je jen úzký chodník, jsme potkali naproti nám dvě paní na kole. Jely po chodníku, a my jsme se jim museli vyhnout. No, a já jsem tak nešťastně stoupla na okraj patníku, že jsem si zvrtla kotník. Zařvala jsem jak tygr a pak už jsem jen řvala jak malé děcko. Má upřímná snaha o sportovní aktivitu tohoto dne skončila po deseti minutách v slzách.

 

Seděla jsem tam na patníku, Pavel ohledával, jestli nemám kotník napuchlý, snažil se mě uklidnit, že to na zlomeninu nevypadá, když v tom k nám někdo přijel na kole. Byla to ta paní, které jsem se prve vyhýbala. Tvářila velice nešťastně a moc se mi omlouvala, že jsem se kvůli ní zranila a podávala mi namražený gelový polštářek, abych si ho dala do boty na ten kotník. Zůstala jsem na ni hledět s otevřenou pusou, nezmohla jsem se navíc než na arigatoo. Ta paní buď bydlela někde hodně blízko anebo musela zajet do nejbližšího non-stopu a ten gelový polštářek tam pro mě koupit. Kotník zázračně přestal bolet a já jsem odkráčela domů po svých. Neříkám, že všichni, ale Japonci zřejmě ví, jakou sílu má ohleduplnost a starost o ostatní.