Jen další všední den

Páni, to byla ale noc, jakou jsem už dlouho nezažila. Nebojte, nemíním zde popisovat podrobnosti našeho intimního života. Mluvím tu o našich nových postelích. Konečně po čtyřech týdnech spaní na zemi, v pokoji obráceném směrem ke čtyřproudové silnici, jsme se s Pavlem přesunuli na opačnou stranu bytu do útulného minipokojíčku disponujícím dvojitými odhlučňovacími okny a hlavně těmi novými postelemi. A konečně jsem se vyspala, jako miminko. Vím, že to může někomu připadat jako bezvýznamná maličkost, ale člověk si tu musí hledat i drobnosti, které by mu udělaly pěkný den, protože jinak jsou naše dny (tedy alespoň ty moje s klukama) docela všední.

 

Jako například včera. Co se dá dělat, když jste zavření doma, protože venku je 37 ve stínu, vzduch se ani nehne a hlavně čekáte, že má dorazit objednaný nábytek. Kluci z toho šílí nudou. A tak si malují do sešitku graffity  (naštěstí to je jedna z jejich dobrovolných a oblíbených aktivit, která ovšem nikdy netrvá moc dlouho), šmejdí v ledničce (načež vždycky prohlásí, že tam nic není, i když je úplně plná), dívají se na oblíbený seriál Glee (je pouze v angličtině, takže to můžeme brát s přimhouřenýma očima jako jistý druh školní přípravy), píšou něco do školy (nemusím popisovat ty otrávené obličeje a tisíce výmluv, proč to dělat nemůžou),  žadoní, jestli můžou hrát na počítači (k čemuž nakonec svolím, když mi dojdou výmluvy, proč to dělat nemůžou), perou se, kdo hrál na počítači dýl a že se mají střídat, poslouchají moje kázání, že takhle se k sobě bratři nechovají a pak jsou přinuceni vysávat a utírat nádobí po obědě (no comment). A hele, když to tak popisuju, tak to je docela hodně činností, tak nevím, proč si stěžují, že je nuda. I když to vlastně docela dobře chápu. Chybí jim tu kamarádi. Čtyři týdny být 24 hodin denně jenom s rodiči, to není úplně to, po čem by začínající puberťák toužil.

 

Ostatně, já to na sobě pozoruju taky. Život tady je samozřejmě úplně jiný, než na co jsme byli zvyklí doma. Měla jsem kolem sebe okruh rodiny a přátel, který si člověk tvoří celý život. Na rodinu jsem měla štěstí a přátele si můžete vybrat. Za ta léta se tak nějak sami vytřídí a nakonec se můžete stýkat opravdu s tím, s kým chcete a koho máte rádi. V novém prostředí je to tak ale asi vždycky, že člověk je nejdřív sám a pak se stýká s tím, kdo se zrovna shodou okolností namane a až po delším čase si může začít vytvářet ten svůj okruh. Jenže to trvá a chce to dávku trpělivosti.

 

Takže, dnes na nic nečekáme, a vyrážíme s klukama do města. Musíme se trochu rozptýlit a také zchladit v jiných klimatizovaných místnostech, než je náš obývák. Beru foťák a dobrou náladu.

 

 

Myslíte, že se na nás začal ten pobyt tady nějak podepisovat? Já myslím, že snad ani ne, i když...