Odhalení v bazénu

Dva dny poté, co jsme se kdysi přestěhovali do Vizovic, jsme slavili Jeníkovy druhé narozeniny. Pak jsme ve Vizovicích strávili téměř devět úžasných let. A teď, deset dní po našem příjezdu do Yokohamy, jsme oslavili Pavlíkovy dvanácté narozeniny. To by mohlo znamenat, že náš pobyt tady bude také nezapomenutelný. No, dobře, možná mé srovnání malinko pokulhává, ale hledám si nějaké šťastné paralely, abych přikrmovala svůj životní optimismus. Dnes mi totiž došlo, že v cizí zemi se člověk musí dívat se na věci z té lepší stránky, aby si tu připadal víc jako doma. K tomuto přesvědčení mě dovedla dnešní návštěva v japonském plaveckém bazéně.

U nás jsme byli zvyklí téměř každou neděli si jít zaplavat na bazén, a tak jsme chtěli v této tradici pokračovat i tu. Vydali jsme se tedy do pro nás nové yokohamské čtvrti, kterou jsem si pro sebe nazvala Vršava (tak nějak mi to tam zlínskou Vršavu připomnělo svou polohou v kopci). Podle Pavlova internetového pátrání jsme tu měli narazit na rozlehlý park s několika tenisovými kurty, baseballovým hřištěm, hřištěm pro děti a krytým bazénem. A skutečně narazili. Trochu jsem měla obavu z cizího prostředí, už když jsme do budovy lázní přicházeli, ale nedala jsem na sobě nic znát, abych ještě víc neznervóznila kluky, kteří nebyli zrovna nadšení. Asi je to tak, že když jdete do neznámého místa poprvé, a je to úplně jedno, jestli je to v Yokohamě nebo ve Vizovicích, tak se necítíte úplně ve své kůži. Ale Pavel vypadal poměrně sebevědomě, tak jsme ho následovali.

V lázních jsme si koupili vstupenku v automatu, v dalším automatu jsme si museli na upozornění místní pracovnice koupit plavací čepici (tu jsem měla naposledy na základce při hodinách plavání ve zlínský lázních, velmi fešné), zuli jsme se a pak už muži nalevo, ženy napravo. Tak, a jsem tu. Všechny v šatně se otočily mým směrem. Ha, cizinka! četla jsem v jejich očích. A že jsem si početla, tak dlouho na mě hleděly. No nic, začala jsem se svlékat do plavek a mezitím se rozhlížela okolo, co kde je. Spousta nápisů v japonštině... zase japonština... a hele, obrázky, co se smí a co ne. Aha, takže sundat všechny šperky a nepoužívat šampón ani mýdlo! Hm, zajímavé. V bazénu jsem se sešla s klukama a s dalšími několika desítkami párů očí. No, na to si asi budeme muset zvyknout. Venku na ulici na nás nikdo ani nepohlédne, Yokohama je cizinců plná, ale tohle je zřejmě místo, kde by Japonci cizince nečekali.

Po hodině v bazénu  strávené spíše pozorováním okolí než plaváním, mi začalo docházet, že mám na sobě asi "příliš odvážný" úbor - představte si, jednodílné plavky.  Japonky totiž, pokud jim nebylo tak dvanáct a míň, měly na sobě něco podobného, co my si bereme, když jdeme jezdit na kole: elastické kraťásky, někdy doplněné ještě o sukýnku a elastické triko. Bože děkuju, že mě nenapadlo jít tam v bikinách! To by mě snad vykázali. A přitom v tradičních japonských lázních chodí lidi před sebou úplně nazí, ano, jsou sice rozděleny na mužskou a ženskou část, ale přeci jen.  

Nicméně, jako optimista beru tuhle zkušenost z té pozitivní stránky. Takže buď se příště nebudu dívat, jak se dívají, nebo se naopak budu velmi intenzivně na ně dívat jak se dívají anebo si pořídím novou soupravu na kolo, eh, teda vlastně na plavání.

Všechno nejlepší, Pavlíku!
 

No no, aby na nás něco zbylo.