Výlet se blíží ke svému konci

Už jen tři dny do odjezdu Davida a Marcely z Japonska a ještě jsme toho chtěli tolik stihnout. Nedalo se nic dělat, museli jsme si vybrat. Navrhovala jsem, abychom nevynechali Kamakuru, bývalé hlavní město plné nádherných starých chrámů s obří sochou Buddhy jako největší atrakcí a ostatní dva dny, že se uvidí. Naši návštěvníci se totiž po výšlapu z Fuji cítili malinko vyčerpáni, spánkový deficit taky stále sehrával svou roli a výlet do Kamakury sliboval další pěší túru. Ale nebylo možné si ji nechat ujít, navíc, když počasí bylo pořád na naší straně. Vyrazili jsme tedy hned zrána, abychom stihli navštívit, co jen jde. 

Na Buddhu samozřejmě došlo, mrkli jsme se na něj zvenku i zevnitř

Viděli jsme jednoho obřího bronzového Buddhu a tři chrámy - buddhistický chrám Hasedera, kde mají skoro desetimetrovou pozlacenou sochu bohyně milosrdenství Kannon s jedenácti hlavami a odkud je přes střechy domků překrásný výhled na mořské pobřeží, malinkou a zastrčenou svatyni Eishoji s krásnou zahradou s mnoha zákoutími a bambusovým hájkem a největší a nejvýznamnější kamakurskou svatyni Tsurugaoka Hachimangu, která je zasvěcena patronovi samurajů. Nachodili jsme přes šest kilometrů, ochutnali několik místních dobrot a Marcela s Davidem koupili jeden bronzový zvoneček jako suvenýr. 

Ze zahrady u chrámu Hasedera

Místní specialita - rýžový dezert mochi nasladko

U chrámu Hasedera

Tyhle hezké holky jsme potkali ten den hned několikrát

Všude plno turistů, jen tady ani noha

Poslední dva dny už byla na řadě konečně Yokohama. David s Marcelou už několik dní mluvili o sushi, že by chtěli zjistit, jak chutná to pravé, v Japonsku od japonského šéfkuchaře. Zašli jsme tedy na oběd do tzv. kaitensushi, kde jezdí talířky se sushi po páse a hosté si je berou na svůj stůl. Jistěže fajnšmekři by zavedli Davida s Marcelou asi do nějaké vyhlášené restaurace, ale tohle je zážitek, který se vám v Česku dostane jen málokde. Spokojenost obou mi toho byla důkazem.

Ochutnali kde co, i to, co by do sebe nikdy neřekli

Na řadu pak přišla prohlídka nových modelů automobilky Nissan, který má v Yokohamě své sídlo. David očividně pookřál, když nasedal do nového sportovního fára (typ vám neřeknu, protože auta rozlišuji jen podle barvy a velikosti) a mně zase udělalo radost malinké autíčko pro jednoho člověka, které spíš vypadalo jako zastřešené kolo. Takové mít, nezlobila bych se.

Padlo mi jak ulité

Poslední den začalo pršet. Protože byla Marcela v Asii poprvé, tak David rozhodl, že by měla vidět i Čínu. Naštěstí jsme kvůli tomu nemuseli strávit několik hodin v letadle, stačilo přejít pár bloků a už jsme byli v Čínské čtvrti, která je té skutečné Číně velmi podobná. Je to jedno z míst, které by turista v Yokohamě neměl obejít, protože tak dostane vlastně dva v jednom. Dali jsme si tam kung-pao a plněné knedlíčky, zhodnotili jsme, že čínské jídlo je taky dobré, ale přeci jen japonské je ještě o něco lepší (a neprosím se o souhlas, tak to prostě je) a raději jsme se vrátili zpět do Japonska.

Skoro jak v Číně

Jeden z několika vchodů do Čínské čtvti

V dešti je těžké udělat si slušnou procházku. Měla jsem připravenou krásnou trasu po nábřeží s výhledem na známé panorama Yokohamy s ruským kolem Cosmoclock a věží Landmark Tower, ze které bychom pak shlédli dolů na celé město a v dáli bychom obdivovali Fuji a na druhé straně tokijskou Skytree, ale počasí mělo jiné plány. Tak jsme jen celou trasu proskákali mezi kapkami deště  a trochu zmáčení a unavení jsme se nakonec dostali až k nám domů, odkud se vyráželo na letiště.

Alespoň jedna fotečka s Yokohamou v pozadí

Byl čas se rozloučit. Po týdnu nabitém zážitky a novými zkušenostmi, s někým, kdo člověku rozumí nejen proto, že mluví stejnou řečí, to bylo trochu smutné loučení. Dostali jsme ale slib, že se David s Marcelou přijedou podívat do Japonska znovu. Je tu toho ještě tolik, co by stálo za návštěvu! Kdy to ovšem bude, to je ve hvězdách. Snad brzy. Uvidíme...

Ahoooj a brzy nashledanou!