S Grácovýma v ráji

Po třech dnech strávených v hektickém Tokiu bylo na čase, aby se směr výletu stočil do přírody. A  opět nastal čas na splnění dalšího snu. Miniatury v podobě bonsají jsme už viděli, teď přišla řada na obra, nebo spíše  obryni - majestátní a magickou přitažlivost vyzařující horu Fuji. Schválně říkám horu, i když správně je to vlastně sopka, a to z obavy, aby ji nepotkal stejný osud jako údajně nečinnou sopku Ontake, která ten den ráno zničehonic vybuchla a pohřbila několik desítek lidí. My jsme po cestě z Tokia do lázní Oshino, kde byla naše základna, sem tam mrkli na zprávy, jak se vyvíjí situace, nicméně v té době se ještě o žádných obětech nemluvilo. V milosrdné nevědomosti jsme tak  strávili celý víkend v bezprostřední blízkosti mnohem větší "nečinné" sopky. 

Sice z dálky a z vlaku, ale není ta Fuji krásná

Večer před plánovanou návštěvou Fuji byl natolik inspirativní, že se stal podkladem pro název tohoto příspěvku. Není ovšem z mojí hlavy. To, že si připadá jak s Grácovýma v ráji, vyřkl jeden z mých synů ve chvíli, když jsme spolu všichni seděli rozvaleni v letních kimonech u výborné večeře a sklenky piva, po horké koupeli v rodinném onsenu (neboli lázních). Lépe bych ten okamžik ani vystihnout nemohla. 

Dobrá společnost, atmosféra, jídlo i pití... to zní jako idyla

Nastala neděle, počasí jak malované, nad hlavou azuro a teplota tak na tričko. Věřím, že Fuji byla ten den vidět až z Tokia. Původně jsme plánovali, že vyjedeme autobusem do pátého stupně, což je nejvýš, kam se dá dostat dopravním prostředkem, a pak se projdeme kousek nahoru. Ovšem když jsme přijeli do místa určení a vydali jsme se na cestu, zjistili jsme, že stezka do vyšších stupňů už byla uzavřena, a tak jsme se rozhodli, že horu sejdeme dolů. Naše rodinka už tuhle cestu jednou absolvovala, směrem nahoru, a tak jsme věděli, že nás nečeká úplně lehký terén. Stoupání (v našem případě klesání) je docela prudké a většina stezky je udělaná ze schodů, což naše kolena brzy pocítily. Ale nemůžu si nijak stěžovat, cesta dolů byla o poznání jednodušší než naopak, a navíc bylo opravdu ukázkové počasí.

Pohled z pátého stupně Fuji dolů...

...a podhled nahoru na horu.

Potkali jsme dva, kteří si uprostřed výšlapu na Fuji vařili oběd

Někdy se mi zdálo, že jsme v lesíku u nás za domem

U paty sopky se prochází bránou torii

David s Marcelou si mohli ten den odškrtnout další položku na seznamu svých splněných přání a přemýšlet o dalším při nekonečné cestě vlakem zpátky do civilizace. Dnes nám Fuji ukázala svou nejkrásnější tvář, jasné nebe v kontrastu se zabarveným listím a širokánským rozhledem do údolí. Na tenhle výlet budeme, myslím, všichni ještě dlouho vzpomínat.