Je pondělí, za okny řádí tajfun a kluci se radují, že jim kvůli tomu odpadlo dnešní vyučování. A já mám zase čas, abych si připomněla skvělý uplynulý týden, který jsme prožili ve společnosti našich kamarádů, Davida a Marcely.
 |
| A takhle vysmátí byli celou dobu |
Jejich cesta do Japonska se začala plánovat v okamžiku, když jsem v práci oznámila, že se stěhujeme do Japonska (David byl totiž shodou okolností také můj šéf). A protože je to činorodý člověk, tak se stalo, že nakonec měli letenku na září koupenou dřív než my tu naši na červenec. Nemohla jsem se dočkat, až přijde den D, a já je pojedu vyzvednout na letiště. Shledání bylo veselé a dojemné zároveň. Cesta do hotelu trvala přes dvě hodiny; není se čemu divit, letiště Narita Tokyo totiž vůbec není v Tokiu. Měli jsme tedy dost času probrat, co je nového u nich, co u nás, co u všech našich známých, kteří nás pozdravovali a taky jaké jsou poslední zprávičky z Vizovic (další shodou okolností jsou totiž David a Marcela také naši sousedi).
 |
| Z hotelu byl skvělý výhled na Tokijský záliv |
Byli ubytovaní v hotelu v Odaibě, krásné a moderní části v Tokijském zálivu, kam se jede nadzemním vlakem po úzké kolejnici přes dlouhatánský zakroucený most a kde mají u pobřeží kopii Sochy Svobody. Zašli jsme si na první večeři, která samozřejmě musela být typicky japonská, kolem McDonaldu jsme zcela netečně přešli bez povšimnutí. Dali jsme si pohankové nudle soba, já je mám moc ráda a David s Marcelou byli také příjemně překvapení. Co je ale zaujalo asi ještě víc než jídlo samotné, bylo chování personálu. Byli jsme v rodinné restauraci, kde obsluhovali dva starší manželé s dcerou a byli velmi uctiví a věděli, kde je Česká republika, kdo je Dvořák a Smetana. S tím jsem se ostatně setkala už poněkolikáté, že nás Japonci znají skrze naši vážnou hudbu. Pak už jsme se ale opravdu museli rozloučit, protože bylo deset večer a mě ještě čekala dlouhá cesta domů.
 |
| Už se to nese, o-soba prosím |
Na druhý den se měl splnit jeden z Davidových dětských snů, vidět japonské bonsaje na vlastní oči, nejlépe s odborným výkladem. Proč ne, tedy? Jsme v Japonsku, Tokio musí nabízet několik takových příležitostí. Vybrala jsem muzeum bonsají u mistra Kobayashiho, který několikrát zvítězil v soutěži o nejkrásnější japonskou bonsaj. Všichni tři jsme s otevřenou pusou obdivovali dokonalé tvary korun, mohutné kmeny a rafinovanou jednoduchost prastarých jehličnanů i listnáčů. Nejsem žádný odborník, ba naopak, jsem v tomto oboru úplný laik, takže mě trochu mrzelo, že nedokážu plně docenit kvalitu všech exponátů. Nicméně, když nám řekli, že nejstarší vystavovaná bonsaj je 800 let stará, skoro jsme měli dojem, že si z nás sřílejí. Vždyť to u nás vládli ještě Přemyslovci! Na konci prohlídky jsme byli usazeni v dřevěném domě s otevřenou terasou s výhledem na zahradu bonsají, nalili nám zelený čaj a přišel mistr Kobayashi, který předtím ukazoval svým žákům, jak zkrotit borovici, aby nám teď přišel odpovědět, co by nás zajímalo a podepsat nám jednu z jeho knih o bonsajích. Zajímavý zážitek. Doufám, že takhle nějak si to David představoval.
 |
| Mistr Kobayashi v zápalu práce |
 |
| Svou přítomností jsme zcela narušili dokonalou kompozici |
Třetí a poslední den v Tokiu. To musíte zažít ten správný ruch a šrumec velkoměsta, ne jen tiché zákoutí se stařičkou bonsají, jsem řekla Marcele s Davidem a poté, co dospali svůj spánkový deficit vzniklý přeletem několika časových pásem, jsme vyrazili na Shibuyu, nejrušnější křižovatku Japonska. A možná celého světa. Možná..., nejsem si tím tak úplně jistá. Nicméně lidí je tam jak psů a pes je tam taky jeden. Jmenuje se Hachiko a má tam bronzovou sochu, protože to býval pes, který chodil na zastávku Shibuya každý den vyhlížet svého pána z práce, a to i několik let poté, co jeho páníček už nebyl na světě. Tak mu tam vzdali hold za jeho věrnost právě tou bronzovou sochou, která se stala oblíbeným místem různých setkání. Je to tak oblíbené místo, že nestačí, aby se řeklo, že se dva setkají u Hachika. Nemuseli by se taky v tom davu čekajících lidí najít. Musí se říct přesně, třeba, sejdeme se u levé zadní tlapky.
 |
| Měli jsme štěstí, tentokrát bylo u Hachika docela prázdno |
 |
| Zato v křižovatce jsme se museli prodírat |
A pak jsme se motali z jedné plné uličky do druhé, všude spousta lidí, samé obchody, různé vůně, neónové nápisy a přehršel zboží, které vlastně nikdo nepotřebuje, ale všichni ho kupují. Až jsme se dostali k obchodu s dlouhatánským hadem lidí před vstupem. Na co asi tak mohli stát? Napadá někoho nějaký produkt, který by stál za stání? Ano, iphone 6 to byl. David měl pokušení si ho taky pořídit, ale to by musel být zaregistrovaný jako čekatel na nový mobil u Applu, a to nebyl. Tak jsme si alespoň dali na spravení nálady kus dortu a já už jsem zase frčela domů a nechala ty dva výletníky svému osudu. Nejvyšší věž Japonska Skytree na ně už čekala.
 |
| Tak teda aspoň zákusek, když ne mobil |
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat