V dobré společnosti za deštivého dne

Petra s Nilsem v čínské čtvrti 

Co dělat takhle při pondělku, když je venku hnusně, prší a psa bys nevyhnal? Minulé pondělí za mě tuto otázku zodpověděla kamarádka Petra se svým dánským přítelem Nilsem, kteří se při své cestě do Japonska stavili také v Yokohamě. Sešli jsme se tři milovníci dobrého jídla, kteří si rázem ze škaredého dne udělali gurmánský zážitek, jak prohlásila Petra. Takže rada zní: Nenechej se deštěm zhnusit a zajdi nové jídlo zkusit. 

Bylo opravdu nevlídno, ani z lodi to nevypadalo líp

Měla jsem připravený itinerář, kudyma Petru s Nilsem provedu, jak se pomalu projdeme procházkou po nábřeží s výhledem na úchvatné panorama Yokohamy s horou Fuji v pozadí, jak si uděláme piknik v parku a necháme si sluncem vypálit pihy na nose a pak při projížďce na lodi jak nás v tom horku budou příjemně kropit mořské kapky odskakující od přídi. Kapek jsme si teda užili požehnaně, to jediné z mého plánu vyšlo, i když jinak, než jsem si představovala. Ale počasí nám přece nemohlo zkazit naše setkání. Velmi rychle jsme přehodnotili všechny mé plány a obrátili naše kroky do nedaleké čínské čtvrti, hýřící barvami i za šedivého pošmourna. Tam jsme se hned zkraje nechali zvěčnit ve fotobudce, z jejíhož produktu doslova řve Made in China.

Velmi vkusný portrét jsme si nechali udělat

Projít čínskou čtvrtí a nenajíst se tu? Takový hřích jsme přece nemohli spáchat. Zapadli jsme do jedné restaurace a už se začalo nosit na stůl. Petra se těšila především na různorodé knedlíčky a plněné taštičky, které jsou, přiznám se, i mou slabostí. Od dob, co jsem studovala na Taiwanu, jsem doslova lapena návykovou chutí těchto šťavnatých delikates. Kromě knedlíčků jsme ještě ochutnali několik dalších chodů, ze kterých po nás zůstala na stole jen polévka. Tu Nils šmahem odsoudil a po prvním usrknutí označil českým slovem "vodník". Je pozoruhodné, že Nils má ve svém repertoáru českých výrazů zrovna vodníka, nicméně lepší přirovnání bych pro tu, s prominutím, břečku jen těžko hledala. No ale, neochutnat, urazili bychom hostitele.

Knedlíčků bylo několik druhů, tyhle s krevetkou na páře

Zatím co jsme obědvadli, venku se změnil déšť v něco, čemu tady říkám deštivá mlha, prší sice málo, zato vám to vleze všude. Raději jsme tedy místo pěší chůze zvolili metro a dojeli k Landmark Tower, nejvyšší budově v Yokohamě, a po tokijské věži Skytree, i v celém Japonsku. A opět zrada, od nějakého dvacátého patra byla zahalena v mlze, tudíž slíbený ptačí výhled na město se odložil na neurčito. Nevím ani proč, ale nám to jaksi nevadilo. Mně proto, že už jsem ten výhled viděla a vsadím se, že ještě několikrát uvidím, Petře proto, že nemá ráda výšky a Nilsovi proto, že jsem místo výhledu nabídla návštěvu jedné oblíbené cukrárny. Ostatně, poslední důvod byl sdílen námi všemi.

Dorty byly tak krásné, až to Petru vylekalo

Při kávě a zákusku zazvonil telefon a děti se začaly dožadovat mé přítomnosti. Byl čas se rozloučit, ale naštěstí to nebylo smutné loučení. Dostala jsem slib, že na jaře se sejdeme v Yokohamě znovu. Sliby se mají plnit, já to mám zapsané v deníčku, takže ne že si to rozmyslíte! Karaoke a mnohé jiné atrakce čekají.

Petra měla dýňový a já fíkový dortíček