O kulturním šoku

Vidím světlo na konci tunelu...

Když jede člověk do cizí země na dovolenou, vnímá svůj pobyt docela jinak, než když se do cizí země přestěhuje. Na každého čeká tzv. kulturní šok, ale turista jej prožívá úplně odlišně. A taky je rozdíl, jestli se stěhujete sami, jako pár nebo jako rodina. Zažila jsem všechny tři situace a pokaždé jsem měla "šok" z něčeho jiného. Ale musím říct, že to nejtěžší mám naštěstěstí za sebou, tedy když jsem jela sama poprvé jako mladé ucho na roční studia na Taiwan. Teď je to oproti mému tehdejšímu šoku skoro procházka růžovým sadem.

Jak jsem ale už řekla, každý může svůj kulturní šok prožívat po svém. U mě to všechno začalo střetem s neznámým prostředím, kde se člověk neorientuje, nezná řeč, nemá se téměř čeho chytnout. Jsou to nové vůně, nové zvuky, nové obrazy, které se mu naskýtají a do toho samozřejmě šílená pásmová nemoc, takže teď zpětně vnímám období těsně po našem příletu trochu v mlze. Mám pocit, že vím, jak se cítí novorozenec, kterému stačí jen se dívat kolem sebe na nový svět a už je z toho unavený. Tolik vjemů naráz je možné zpracovat jen pomocí vydatného spánku, to ale nám dospělým nikdo nedopřeje. Ale co já, pro sebe si to nějak urovnám, jenže tu jsou ještě naše děti, které také prožívají svůj kulturní šok. Mají spoustu otázek, na které neznám odpověď, mají své nadšení a své strachy z neznámého a všechny tyhle pocity každého z nás se mísí dohromady a stmelují naši nejužší rodinu do jedné pevné jednotky. Není totiž nikdo jiný, na koho bychom se mohli obrátit, všichni zůstali daleko od nás. 

V novém prostředí si teprve člověk uvědomí, že košatá síť vztahů, kterou měl doma, mu dávala pocit ukotvení a jistoty, kterou v nové zemi lusknutím prstu pozbyde. Myslím, že té jistotě, že vím, kde co je, jak co funguje, jak se mám v jaké situaci chovat, kam zajít, když je problém a komu se svěřit, když není všechno ok, nepřikládá člověk velkou váhu nebo si ji ani neuvědomuje, dokud ji neztratí. A nabýt znovu jistotu a držet život ve svých rukou vyžaduje jen čas, chuť zkoušet něco nového a odvahu riskovat.

Naštěstí, a to zdůrazňuji, naštěstí, jsme v zemi, kterou jsme si sami vybrali a kam jsme se těšili. Proto je pro nás překonávání různých překážek mnohem jednodušší, než kdybychom tu byli převeleni proti své vůli. V mezinárodním prostředí, ve kterém se povětšinou pohybujeme, tedy alespoň kluci a já, protože chodí do mezinárodní školy, je možné potkat různé typy lidí s různým příběhem. A ne vždy prožívají svůj pobyt v Japonsku zcela pozitivně. Většina žen se musela vzdát své profese a stát se ženou v domácnosti, doprovázející a závislou osobou, jak je napsáno ve vízu. A mnohé z nich to nenesou zrovna lehce. Není se čemu divit. Bývají to zajímavé osobnosti se svou úspěšnou kariérou, kterou musí zanechat a svým přesunem do jiné země ztratí nejen tu jistotu, o které jsem mluvila, ale i kousek své osobnosti, která byla s jejich prací spojená. Od ženy se v takovéto situaci očekává, že se "obětuje" a  zůstane doma, aby se postarala především o děti a  plynulý chod domácnosti. Všechny problémy, které totiž rodina musí řešit, jsou v cizí zemi znásobené právě tím, jak se musí spoléhat jen sama na sebe a záchrané sítě v podobě širší rodiny a přátel, známého prostředí a kultury jednoduše chybí. Takže tuto záchranou síť supluje právě žena, protože muž je víceméně pořád v práci. Tento model znají všechny manželku expatů a každá se s tím vyrovnává po svém. Většinou ale svou roli vezmou jako fakt a po překonání osobní krize, kdy musí najít, kým vlastně jsou, se zařídí po svém. 

Na mě tahle krize teprve čeká, zatím se stále ocitám v druhé fázi kulturního šoku, v tzv. líbánkách, kdy jsem stále ještě ze všeho nadšená a kluci taky. Doufám, že o své růžové brýle ještě dlouho nebudeme připraveni.