Březnové fototýdny - V bublině

Možná jsem se o tom už zmiňovala, ale někdy mám pocit, že v rámci naší rodiny žije v Japonsku jen můj muž. Celý den se baví japonsky s japonskými kolegy (jako jedinému cizinci ve firmě mu ani nic jiného nezbývá), jí japonské jídlo a v televizi sleduje japonské sumo. Zbytek rodiny žije v mezinárodní bublině, která je jen obklopená Japonskem. Kluci mluví se spolužáky a učiteli z různorodých zemí anglicky, jí ve školní jídlně západní jídlo připravované francouzským šéfkuchařem a jako správní puberťáci sledují na netu americké seriály nebo české vlogery (fuj, to je škaredý jazykový novotvar). 

Já se snažím tento pohodlný svět mezinárodní bubliny pro sebe vědomě "nakazit" místní kulturou a životním stylem. Na rozdíl od většiny ostatních cizinců, kteří tu jsou vysláni na rok nebo dva a tudíž nemají téměř potřebu se nějak přizpůsobovat místním poměrům, jsme my v trochu jiné situaci. Máme v plánu zůstat tu dýl, tím pádem je japonština nezbytností, orientace v dopravě životní nutností a japonští přátelé nejvřelejším doporučením. S japonštinou si pomalu začínám tykat, teda aspoň myslím, i když zdůraznila bych to slovíčko "pomalu".  Vlaky mi nedělají problém, díky častým výletům je železnice skoro jako můj druhý domov, i když nepopírám, že internet v mobilu a s ním spojená GPS navigace můžou člověku s téměř nulovým orientačním smyslem značně usnadnit práci, ale co, důležitý je výsledek. A co se přátel týká, tak nejspolehlivější variantu, jak víc poznat místní život, tedy vzít si Japonce, už jsem jaksi prošvihla,  takže volím strategii náhody a netlačím na pilu. Přátelství ani uspěchat nejde. V mezičase nasávám. Zážitky, vědomosti, atmosféru.

3. 3. bývá v Japonsku tzv. hinamatsuri, Svátek holčiček,
nebo také Svátek panenek.

Můj nový objev - jahody v rýžovém těstíčku mochi s náplní
 ze sladkých fazolí. Lehký dezert, ze kterého se nedá přibrat.

V rozlehlém parku Yugawara Bairin plném rozkvetlých švestek.

Cestičky vedly zase k dalším trnkám...

...a  jejich překrásným květům.

Operní vystoupení pro naše studenty a jejich rodiče.
Úplná La Scala.

Obligátní foto v kimonu. 

Další výlet za květy. Tentokrát v hojnějším počtu.
Rosteme. Juchú!

Aby to nebylo jen o švestkách, tak tady je jedna čemeřice.

Jenže ty švestky jsou nakonec přeci jen jedničky.

Výlet bez kulinářského dobrodružství? Jen poloviční zážitek.
Tentokrát na návštěvě ve Vietnamu.

Když v  Shinjuku Gyoen parku začaly kvést rané sakury,
cíl výletu byl jasný.

Park Gyoen budu všem doporučovat. Je to
krásná velká zahrada přímo v centru Tokia.

Pro kamenné lampy mám slabost.

Rané sakury jsou tak fotogenické, že jsem neodolala a
nechala se u nich zvěčnit.

Byly jsme nazvány Česko-slovenským Barbie klubem.
Ale nám to nevadí.

S Jitkou při výstupu na horu Oyama. Tady nám bylo ještě hej,
to, že nás čeká dlouhý strmý strk, jsme ještě netušily.

Před jednou svatyní cestou do kopce
nám tiše fandili tihle železní strážci.

Výšlap na horu Oyama rozhodně není nudný. I zameditovat
se u něj dá.